Zugspitze a Jubiläumsgrat

16.11.2013 17:55

Úvodem,

vám nevím jak začít? Asi jak píšeme v odkazu. Vždy jsme chtěli zakončit lezeckou sezonu nějakou zajímavou akcí a tahle vskutku nabrala zcela nový a jiný rozměr :-). Je to prosté. Pořád pro vás vymýšlíme kam tak vyrazit. No a jak jsme mnohokrát psali - jsou to většinou náhody, které nás k určitým výletům a akcím nasměrují. Už vám ani nevím, kde a kdy jsme narazili na nejvyšší vrchol Německa Zugspitze? Nicméně stalo se a my ho pak zařadily do akcí CK Voděnka. Nějaký ten rok pořád nebyl čas až náhoda chtěla, že jsme se letos vraceli z velmi vydařené akce „Ski Party s VODĚNKOU - Ischgl 2013“. Čert to asi chtěl, neb v jeden moment při cestě zpět zastavujeme na oběd v Garmisch-Partenkirchenu! Chodíme po historickém centru města a koukáme na ty překrásné zasněžené štíty nad námi. Účastníci se mě ptají …… co je to tam nahoře? Odpovídám …… Zugspitze. Účastníci  …... jo jo krásný, to by byla lyžovačka :-). Odpovídám …... copak lyžovačka, ale my tam určitě jednou i vylezeme :-). Tak se stalo a já po návratu volal Paťasovi …... hele ten Zugspitze to by byl super výstup! Paťas na to …... no já bych do toho klidně šel! Odpovídám …... v létě vyrazíme. Paťas ….. super nápad! Pak mě před létem volá a říká …... tam je toho spousta a vypadá to moc pěkně. Říkám mu …... hlavně musíme přes Jubiläumsgrat, páč to je jedna z nejkrásnějších hřebenových cest v alpách. Paťas ….. no jasně to vypadá moc dobře, a pak tam ještě někde něco polezeme jo :-). Domluveno tedy bylo. Jen letošní neustále se měnící počasí nám přes léto stále znemožňovalo odjezd až jsme si nakonec řekli, že to necháme na jindy. Jenže najednou tu byl nádherný a nečekaný slunný podzim! Co s ním? Konec lezecké sezony? Jenže ona díky počasí žádná nebyla. Nevadí, aspoň bude větší zábava :-). Rozesílám tedy zvadlo. Ozývá se Paťas s Rasťou, že tohle bude supr dupr konec lezecké sezony :-).

 

Vážení přátelé, kamarádi, Magoři,  a takhle to všechno s námi vždycky začíná :-).

   

Výstup na Zugspitze 2 962 m.n.m.

Přestože jsem celý týden ležel s nějakou virovou chřipkou, tak nakonec vyrážíme ve čtvrtek po 16:00h odpolko z Práglu. Rasťa hned na začátku převezme řízení abych si ještě chvilku odpočal a Paťas jako vždy udržuje vynikající náladu naší posádky. Na parkoviště ve vísce Hammersbach vedle Garmisch-Partenkirchenu dorážíme v pohodě a bez problémů kolem 22:00h večerní. Jak už je naším zvykem, sedíme na korbě Navary, popíjíme pivka a rozebíráme detaily výstupu. Ráno zvoní budík 6:30h. Vylézám do chladného rána a začnu dělat čaj. Paťas vyskakuje ze spacáku vedle auta a oba taháme ven Rasťu. Plán byl – 30min. snídaně, balení a jdeme. Jenže Rasťa to má jinak. Neustále něco přehrabuje, připravuje a pak nám ještě oznámí, že musí, páč bez toho by měl den na hovno :-). Kroutíme s Paťasem hlavama a nabíráme zpoždění o 30min. V 7:30 se Rasťa konečně vy… a my tak můžeme vyrazit vstříc osudu :-). Těsně před odchodem ještě řešíme zda nechat v autě cepíny a expresky. Snad ten nahoře nad námi dohlíží, páč jsme si nakonec vše vzali s sebou :-). Když z parkoviště dorazíme k odbočce na Höllentalklamm, tak na spodní ceduli je přišroubována jakási divná další cedulka navíc. „Geschlossen“! Říkám …… ta červená cedulka nevěstí nic dobrýho, Paťas na to …… to dávaj všude a pak je to stejně jinak :-). No nic, jsme tu a obracet to přeci nebudeme :-). Měl jsem původně podezření, že to tam dali kvůli sněhu, ale důvod byl zcela jiný. Když dorazíme k průsmyku Höllentalklamm najdeme další cedulku. Tam pro jistotu píšou, že celá stezka je až do roku 2015 uzavřená a v opravě. Mrkneme kolem sebe a mají tu naštěstí i jinou stezku. Tam je teda taky divná cedulka, na které stojí něco jako „mosty jsou v opravě“. Oba spolulezci se na mě podívají a prohlásí „neřeš to“ :-). Neřeším tedy a jdu. Když se totiž podívám kam asi stezka povede, tak to nemá fakt cenu řešit :-). Stezka stoupá velmi zprudka na kolmou stěnu vedoucí nad průsmyk Höllentalklamm. Vcelku velmi rychle přejdeme tuto vzdušnou a krásnou vyhlídkovou stezku a dostaneme se nad průsmyk. Tam nevíme proč, ale stezka začne zase padat směrem dolů. Důvodem je přechod po mostě přes průsmyk Höllentalklamm. Za mostem na druhé straně zase stezka stoupá a pak opět nepochopitelně padá dolů. Vede totiž přímo k vyústění průsmyku, kde musíme přebrodit spodní říčku. Normálně tam byl asi můstek, ale jak psali dole „mosty jsou v opravě“ :-). Nevadí. Já s Rasťou nějak přehopkáme po kluzkých kamenech a Paťas to vezme na boso. Po té co Paťas málem v říčce zamrzne pokračujeme s úsměvem dál k chatě Höllentalanger Hütte. Když k ní dorazíme, tak přijdeme na to, že nám ji do základů zbořili :-). Asi bude časem nová, snad do toho roku 2015? Nám je to vcelku jedno, páč jsme nepočítali s tím, že by byla otevřená. Dáme si něco malého k jídlu a valíme dál pod stěnu, kde to vypadá konečně na kletter. Ten na konci stezky opravdu nalezneme a začneme na sebe nandavat sedáky s dalším harampádím. To už za sebou máme nějaké ty hodiny chůze. Výstup touto stěnou je vcelku na pohodu – skalka sice kolmá, chvílemi i vzdušná, sem tam kramle i tyče, které pamatují císaře pána, ale hlavně je tam lano :-). Když se vyšplháme tímto úsekem, tak se sápeme dál po skalce už bez lana. Po skalce začíná šotolinová a nekonečná stezka k ledovci pod další stěnu. U ledovce nandáme mačky a rozhodneme se jít bez lana. Není tady asi moc kam hluboko spadnout, ale krpál je to pořádnej! Uděláte tady chybu a dole vyhrajete první cenu F1 :-). Nebojte zastavíte se v pohodovém šotolinovém políčku :-). Vcelku jsme s Rasťou fakt rádi, že jsme si ty cepíny ráno z auta vzali :-). Když už jsem skoro na vrchu ledovce volám na Paťase, že tu mají úsek B/C nebo C/D. Hučí za mnou „vem to na C/D“ :-). Přijdu blíž pod stěnu, kde nic tu nic a ještě průrva k tomu? Asi tak 5m nade mnou je kus podivného lana a nějaký železa. Hučím zpět, že na tohle nemám dnes játro a pokračuju na úsek B/C. Tam nalézám lano a i v mačkách šplhám nahoru. Blbost na entou, když mě kluci vidí, tak si začnou sundávat mačky už na ledovci :-). Do této chvíle to bylo na pohodu a časově jsme na tom byli velmi dobře. Jenže najednou lano končí a začíná jakési skalkaření zasypané sněhem. Prskám jak křeček „kdo tohle vymýšlí“. Ocelové lano nacházíme až o hodně výškových metrů nad námi. Stezku k lanu volíme každý jinou, ale ve výsledku se prostě musí šplhat po skále s obtížností 1-. Hurá, jsme na lanech a bude lezeníčko. Zapomeňte tady na uváděné značení A/B – motáte se tady klidně po Céčku, ale jsou tu aspoň lana. V dálce už je vidět vrchol, lanovka i restaurace. Jenže, děda mráz nám sem hodil víc sněhu než bylo třeba! Brodíme se sněhem a šplháme nahoru. Zatím to jde i se sněhem. Jenže, lano z ničeho nic končí a je třeba přeručkovat jakýsi hřebínek. Uff, ještěže tu jsou taková krásná panoramata jinak by se z toho člověk p… :-). Ztrácíme čas a vrchol je ještě cca. 200m nad námi. Jenže, děda mráz to s tím sněhem fakt přehání! Už ty bílý sračky máme nad kolena a lana jsou hluboko pod nimi! Vysekáváme lana ze sněhu cepíny, ale jsou úseky, kdy už to nejde. Holt situace, kdy už musíme použít k jištění naše lano. Není to nějak extra nebezpečné, ale bez lana se nám tu jít v té strmé stěně moc nechce. Jistíme se tedy naším lanem a fixujeme ho na expresky k nalezeným okům ve sněhu. Nakonec vylézáme na vrchol v 16:55h odpoledne tj. se zpožděním minimálně 1,5h než jsme tu mohli v klidu být. Tahle odpolední hodina a období má svoje kouzlo :-). Na vrcholu jsme zcela sami! Na druhou stranu nám zavřeli restauraci a lanovka už nejede. Ukecáváme personál aby nás vzal lanovkou dolů k ledovci, páč se potřebujeme co nejdříve dostat na bivak k chatě Knorrhütte. Nakonec se nám daří a všechny nás za 18éček svezou lanovkou dolů. Když by nás nevzali, znamenalo by to minimálně další 1h lezení dolů. Od lanovky pak v podvečerních hodinách klopítáme při nádherném západu slunce k chatě Knorrhütte. Ty panoramata se západem slunce jsou naprosto úchvatné. Kolem 7mé hodiny večerní už za tmy dorážíme k chatě. Paťas dorazí jako první a rovnou nám hlásí, že našel jen jedny dveře otevřené a tam je nasráno. Koukneme dovnitř jakého si plastového tunelu a vskutku se zde spát nedá. Začínáme vybírat venkovní místo na spánek! V ten moment mi prolítne hlavou obrázek … třech sedících idiotů ve spacáku za chatou kochajících se hvězdami na obloze. Brrrr…! Takhle přeci nemůžeme skončit? Jdu k hlavním dveřím a tam čtu …… chata zavřena, horní chata zavřena, spaní není! Nedá mi to a jdu obejít chatu. Lomcuju se všemi dveřmi až najednou nějaké páté povolí! Za nimi další prosklené dveře a za sklem vidím palandy! Hurá „BIVAK“! Přestože nemůžu už moc dobře chodit, tak běžím za Rasťou a Paťasem abych jim tuto novinu oznámil. Nálada nás všech v ten moment stoupne o 190% :-). Špičkový bivak pro 4osoby s kamny nemá chybu. Jen naprosto nechápeme, proč není vůbec ničím a nijak označen?! Nám už je to v ten moment jedno, ale ta čtvrt hodina nervů, že budeme značně vyčerpaní chrnět venku za barákem nám dala zabrat :-). Jdeme vařit vodu a něco málo pojíst. Debatujeme, odpočíváme a řešíme jaké to bude asi zítra?

 

Přechod hřebene Jubiläumsgrat

Než jsme sem odjeli, přečetl jsem o tomto hřebenu pár článků od lidí, kteří ho přelezli. Asi nejlépe to vystihuje poznámka v jednom článku končící smajlíkem „je to delší a nejištěné - tedy pro mnohé psychicky náročné :-)“. Více by snad nebylo co dodat, kdybychom si to neužili po svém :-). Takže je sobota 6:50h ráno a zvoní budík. Pomalu vstáváme a regenerujeme svá těla. Chci prohlásit něco o tom, že jsem takový značně použitý, ale Rasťa to naprosto bravurně přebije hláškou „neviem ako vy chalani, ale já som rozbitý ako cigánská hračka“ :-). Tahle hláška nám hned po ránu zvedne dost náladu a tudíž i chuť vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství. Tak jako den před tím je opět brzdou Rasťa, který v momentě, kdy už máme s Paťasem bágly na zádech prohlásí větu „chalani já musím, ale bude to len chviločka“ :-). Takže na naší pouť vyrážíme až kolem 8mé ranní. Je nádherné počasí a kupodivu i teplo. Odhadujeme, že může být 5-8 °C. Od chaty Knorrhütte je to jen kousíček do kopce ke stezce vedoucí směrem na Jubiläumsgrat. Paťas sice stále hovořil o klettru, ale mě to bylo od začátku divný? Nenašel jsem nikde jméno ani značení :-). No co? Nálada vynikající, počasí jak by smet, východ slunce přes štíty nádherný, tak co řešit ptákoviny :-). Stoupáme po vcelku prudké stezce nahoru k hřebenu. Stezka se po hodince a něco stále zvedá a je podivuhodně prudší. Po více jak dvou hodinách chůze již stezka vede přes štíty, skalky, traverzy a nestabilní šotolinové cestičky. Chvilkami se objeví i nějaké to lano a my jsme za něj rádi. Už v tenhle moment, kdy máme prudký padáček vlevo i vpravo začínám prskat, páč mě některé úseky přijdou dost o hubu. To ještě vůbec netuším co nás tento den čeká. Pomalu si zvykáme a říkáme si, čím nás asi tak překvapí hřebínek? :-) Shodujeme se, že ta těžká polní co máme na zádech pro tohle lezení není úplně ideální. Stezka stále stoupá a vede přes příkré stěny nahoru. V jeden moment, kdy jsem na dalším z vrcholků této stezky vidím celý hřeben Jubiläumsgratu. V dálce vidím podivná zasněžená políčka a leknu se, aby tam tudy nevedla naše stezka dál! Co myslíte? :-). Vedla tam! Zhruba po třech hodinách dolezeme k místu, kde je třeba se napojit na hřeben přes mnou viděná zasněžená políčka. Nicméně před sebou vidím naprosto čistou kluzkou skalku s kramlema bez lana. Tady už vyměknu a žádám navázání na lano. Úsek má asi necelých 20m do délky, ale naštěstí má dvě ocelová oka, za které se lze zajistit. To se nám vcelku vyplácí, páč druhý po mě leze Rasťa a zůstane mu v ruce kus volné skalky. Kdyby nebyl na laně, asi už by nebyl vůbec! Začínám prskat čím dál tím víc a přemýšlím o vrtuli. Nicméně je třeba zachovat chladnou hlavu a vzít to tak jak to je. Tento velmi nebezpečný úsek překonáváme a vylézáme na hřeben Jubiläumsgrat. Dáme pauzu, sváču a jdeme lézt dál. Rasťovi v ten moment už dojde voda, a tak mu dávám občas napít. V průběhu lezení se prohodíme a napít pak Rasťovi dává Paťas. Lezem nahoru a zase dolu. Přecházíme štít tak ostrý, že chvílemi není širší víc jak pro jednu nohu. Oblézáme hřeben ze stran po skalkách, kde jsou pod námi několika set metrů příkré stěny. Vše o obtížností 1 až 3. Nejde tu zas až tolik o tu obtížnost, ale o to, že se tu není jak zajistit! Každý krok, každý pohyb rukou musíme velmi přesně promýšlet. Jediné zaváhání, špatné šlápnutí, chycení uvolněné skalky tady znamená konec přechodu i vás! Situaci, kdy musíme na velmi úzkém hřebenu přeskočit malou průrvu už bereme jako totálně ulítlou atrakci, která nemá obdoby :-).Tak putujeme pořád dál a dál. Každý z nás má chvilky, kdy mumlá cosi o bezpečnosti tohoto přechodu. Naše temné psychické chvilky kompenzuje nepopsatelný pohled kolem nás. Tohle panorama na všechny směry vám jen těžko dokážeme popsat. Na zcela luxusní záchranný bivak ležící přímo na hřebeni mezi štíty Mittlere 2 743m a Aussere 2 720m již dorážíme s 30min zpoždění. Všichni tři se zde shodujeme, že tady zažít východ a západ slunce musí být nezapomenutelný zážitek. Těch 30min zpoždění by nebylo tak zlé, nebýt situace, která nastala za štítem Aussere. Tam se totiž Rasťovi z ničeho nic zamotá hlava a musí si na chvilku sednout. Po chvilce odpočinku zkusí s Paťasem navázán na laně pokračovat dál. Nicméně motání hlavy neustává a i Paťasovi dochází voda, jak se oni oba dva dělí. Po dohodě lezu napřed a čekám na ně na pilíři Volkarpsitz 2618. První vylézá Paťas a už ze spodu hlásí, že na tom Rasťa není úplně dobře. Zřejmě úpal spojený s nedostatkem vody, kdo ví? V ten moment máme již 1,5h časovou ztrátu! Společně se tedy rozhodneme, že pro Rasťu zavoláme vrtuli. Dál domlouváme, kdo zůstane s ním. Já mám tak panickou hrůzu z létání, že se mě moc nechce :-). Paťas zas pro změnu létá rád, tak je rozhodnuto :-). Pokračovat v lezení společně dál by znamenalo riskovat život nás všech! To si všichni velmi dobře uvědomujeme a proto rozhodnutí volat vrtuli považujeme za nejbezpečnější řešení. Vzhledem k mému vztahu k létání se dohodnu s Paťasem i Rasťou, že se pokusím dojít sám. Všichni víme, že tohle není úplně bezpečné řešení, ale vrtule se bojím víc než toho lezení po skalce :-). Pak dle mapy víme, že už mě nečeká žádný další ostrý štít, ale jen 1h skalkaření k sedlu Griesskarcharte 2 463m. Dohodneme se, že si budeme smskovat abychom o sobě neustále věděli. Do sedla dojdu kolem 17:00h což znamená, že nemám šanci pokračovat dál přes vrchol Alpspitze 2 628m. Tak nějak jsem s tím i počítal a volím bezpečnou únikovou cestu dolů do údolí Griesskar. V ten moment už Rasťa putuje vrtulí do bezpečí a Paťas si užívá pozdního odpoledne na pilíři Volkarpsitz 2618, kde s ním čeká i záchranář. Ono totiž došlo k tomu, že záchranáři neměli svoji vlastní vrtuli a museli použít armádní. No a pak nějak překvapivě létali vždy jen a jen s jedním pasažérem. Takže nejdřív Rasťa, pak Paťas a poslední záchranář, který vzal bágly. Já mezitím mažu dolů jak to jen jde, jenže to moc rychle nejde, páč mě vypovědělo službu pravé koleno. Dochází mi, že dlouhou sestupovou cestu, která mě čeká jen tak už nedám. Mám něco málo přes hodinu světla a pak padne tma! Zbytek vody mám tak max. na hoďku.  Proto po důkladném prozkoumání mapy i navigace volím jinou sestupovou stezku. Vede pod štítem Alpspitze přes hřeben Schöngänge 2 143m. Je to částečně risk, páč nevím zda skalní stěna z hřebene bude celá jištěná, tak jak je uvedeno v mapě. Jenže je to podstatně kratší varianta a moje koleno není vůbec ve formě. Nehledě na to, že při lezení s ním nemám takový problém jako při chůzi. Nakonec mám štěstí a celá 280m vysoká stěna má ocelová lana! Svištím po laně dolů jako nikdy v životě. Na šotolinovou cestu se vysypu již za tmy, ale mám to jen 200-300m k chaloupce Bergwachthütte 1 851m, kde svítí světla. Klepu na dvířka a nacházím borce od záchranné služby s jeho paní. Vyžebrám vodu, páč mě už došla při sestupu a domlouvám nějaké řešení zda by mě odsud někdo nějak dostal. Mezitím volám Paťasovi, který mě sděluje, že již opustili centrálu záchranářů kam je vzali vrtulí. Dále hlásí, že se už toulají po Garmisch-Partenkirchenu a hledají ubytko. Mezitím k chaloupce přijíždí další kamarádi záchranáři, ale nějak jim pořád nerozumíme proč mě nechtějí odvézt dolů z hor. Nabízejí řešení, že mě svezou k nejbližší chatě o které tvrdí, že má ubytování. Nakonec souhlasím a ocitám se s nimi na malebné chatě Kreuzeckhaus, kde se ubytuji a díky záchranářům dostanu i gulášovou. Je totiž už 22:00h. Paťas s Rasťou si mezi tím najdou ubyto v Garmisch-Partenkirchenu. Do města ani pak nejdou, páč Rasťovi je pořád hodně zle. Já popíjím pivka na chatě a přicházím na to, kde byl problém aby mě záchranáři odvezli dolů. Pořád totiž tvrdili, že s penězi i autem to nemá co dělat. Pravda, páč byla sobota a oni si chtěli pokecat u pivka s majitelem chaty kam mě odvezli :-). Taky si chtějí prostě odpočinout, když pořád někoho zachraňují :-). Nad mou poznámkou o dvou kamarádech mávli rukou, páč o nich věděli a brali to jako standardní pracovní záležitost. Můj odvoz kousek dolů byl dokonce gratis i s vodou, páč prý takovou drobnost nebudou ani řešit. Paťas se mimo jiné při večerním rozjímání na pilíři od záchranáře dozvěděl, že Jubiläumsgrat je zcela lezeckou záležitostí a to ne úplně pro každého :-). Taky se dozvěděl poměrně zásadní informaci, že vrtule na hřeben létá každý týden v roce 2-3x někoho zachraňovat. Takže se tu hoši moc nenudí :-).

Ráno sjedu lanovkou dolů. Doklopýtám k autu. Zajedu pro Rasťu s Paťasem a vyrazíme na oběd do sedla Fernpass. Tam už v dobré náladě s výhledem na Zugspitze a masiv Miemingerkette plánujeme náš další výlet na tyto překrásné štíty :-). Slova „už nikdy“ postupně v průběhů dnů měníme na „možná někdy“ :-). Rozhodně sem pojedeme zas, páč je tu toho spousta co vylézt a slézt a na to jsme již neměli naprosto sil :-).

No a takhle to s námi je. Jiné to asi už nebude :-))).  Prostě zase další velký intenzivní zážitek :-). Jsme tady a živí! A vy tak máte možnost zažít to s námi. A nebojte se žádné další akce s námi, my se totiž budeme bát s vámi :-))).

za CK VODĚNKU

Vypravěč a zapisovatel – Mejstřa (kormidelník)

 

Zpět

Vyhledávání

© Copyright CK VODĚNKA 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode