Watzmann 2012

20.02.2012 23:55

Vážení přátelé, kamarádi, Magoři,

Naše pokusy o zimní výstup na Watzmann Mittelspitze 2 713 m.n.m. nám dávají rok od roku dost zabrat. Pro vás ostatní nezúčastněné to mělo letos několik rovin…….

První – vy, kteří jste měli zájem se zúčastnit a nakonec s námi nemohli odjet si po přečtení tohoto zápisu budete myslet, že jste utekli smrti jen o vlásek :-)
Druhá – vy, kteří jste měli zájem se zúčastnit a nakonec s námi nemohli odjet se můžete těšit, že příští rok se akce bude znovu opakovat, neb vrcholu jsme nedosáhli :-) :-)
Třetí – vy, kteří se raději nehlásíte a v klidu a teple pak sledujete naše dobrodružné příběhy se po přečtení tohoto zápisu už asi těžko někdy přidáte :-) :-) :-)
Čtvrtá - vy, kteří se raději nehlásíte a v klidu a teple pak sledujete naše dobrodružné příběhy se po přečtení tohoto zápisu přidáte, protože se ve vás něco zlomí a budete chtít zažít alespoň kousek z těchto zážitků :-) :-) :-) :-)

Název:
Zimní Watzmann potřetí

Předehra
Se stoupajícími pokusy o zimní dobití vrcholu se vás rok od roku hlásí víc. Termín je však vždy ovlivněn počasím. Proto byl již jeden termín letos zrušen a nahrazen druhým. V novém termínu nakonec z 8mi zájemců vyrážíme jen tři. Ještě v pondělí se zdá být počasí ideální – v pátek lehce zataženo, v sobotu slunečno a v neděli lehce zataženo. Vše nám vydrží až k odjezdu, jen se nám tam v těch Alpách na náš vkus nějak moc kupí sníh. Přéma, jakožto z nás tří nový účastník znervózní u čtvrtečního vyhlášení lavinového stupně 4! Nezkušeně píše Paťasovi, jako jestli je to bezpečné? Ten mu jak jinak odepisuje, že výstup je opravdu na pohodu a laviny žuchají jinde :-). Já tomu pomůžu ještě informací, že v noci z pátku na sobotu vyběhneme k Watzmannhausu a tam na palandách ve Winterraumu v klídku přespíme. To má nakonec za výsledek, že si všichni tři naprosto nepochopitelně necháváme doma alumatky i karimatky! Tohle rozhodnutí si už budeme pamatovat na věky!  A tak se nakonec v pátek odpoledne všichni tři scházíme v Práglu a vyrážíme vstříc osudu.

Noční výstup aneb "Tři zmrzlíci v salaši"
Na parkoviště v Ramsau bei Berchtesgaden dorážíme velmi brzo a to v 20:30h večer. Jako vždy se převlékneme na místních dámských toaletách, dobalíme zbytek věcí a v 21:15h vyrážíme nahoru do hor. Kapánek nás znervózňuje lehké sněžení, ale s pocitem, že zítra bude hezky valíme do hor jak to jen jde. Vono to teda jde dost pomalu, páč s 20kg bágly se značně boříme i se sněžnicemi do čerstvě napadaného sněhu. Asi tak první hodinku jdeme po zapadaných stopách skialpynistů, což ještě jde. Po hodince chůze skialpynistické stopy mizí a my už jdeme dle navigací a naší paměti. Odhaduji, že nejhorší úsek pro nás nastane v lesním místě, kde jsme ve tmě kufrovali již minule. To by se asi bývalo stalo nebýt 2m sněhu, v kterém se obtížně brodíme mnohem dříve než jsme si s Paťasem dokázali představit. Střídáme se v prošlapování a velmi pomalu stoupáme výš. Sněžení neustává a přidává se k němu i noční mlha. To nás samozřejmě nemůže rozhodit a tak pokračujeme dál. Někdy tak kolem 23:15h dorážíme k lesnímu úseku a díky množství čerstvého sněhu zvažujeme nocování v dolní technické lanovce, která vozí proviant na Watzmannhaus. Bohužel je zde vše zamknuté a to i u druhé chaloupky vedle. Přístřešek na přespání žádný, a tak se rozhodneme pokračovat dál k salaši, ve které chtěl loni nocovat Martin M.. Bohužel s přibývající výškou přibývá i sněhu a orientace se stává značně problematickou! Každý krok je těžší a těžší. Začínáme se značně zpomalovat a k tomu všemu i kufrovat. To nás více a více vysiluje a začínáme uvažovat o návratu. Jenže ty navigace jsou prevíti! Víme kde jsme, kam máme jít, jen nevidíme kudy :-). Je již 1:00h ranní a my jsme se nedostali ani k salaši. Opět zvažujeme návrat. Jenže navigace ukazuje salaš pouhých 300m do dálky. Naděje, nebo ne? Dle navigace jsme již třikrát překřížili stezku nahoru i dolu a všude jsou neuvěřitelný mraky bílejch sraček :-). Nikde ani náznak stezky! Několikrát si řekneme ještě kousek a pak otočíme zpět dolů, ale nakonec stejně jdeme dál a motáme se jak opilci z hospody, kteří hledají cestu domů a přitom aniž by věděli po ní jdou! Nakonec ve 2:15h ráno nalézáme salaš tam, kde ji navigace ukazovaly. To, že jsme došli až jsem bylo o vůli, štěstí, zkušenosti a hlavně dobře připraveným podkladům v navigacích! Bez navigací, kde jsme si pečlivě a přesně vyznačili trasu by to byla holá sebevražda. V salaši se všichni shodujeme, že do Winterraumu se přes noc nemůžeme dostat, a tak volíme nocování. Všechno by bylo asi v pohodě, nebýt skutečnosti, že nikdo z nás neměl alumatku a ani karimatku. Salaš je naprosto zavátá sněhem, a tak náhradní varianta vykopání děr ve sněhu (viz. fota) a natažení na zem záchranných folii je nakonec zcela k ničemu! Bylo jedno, že venku je jen pouhých -3 °C, protože zmrzlou zem folie propouštěla a tudíž i péřové spacáky do extrému byly ze spodu na nic!
Hrdinové ještě nevymřeli :-) ……. von totiž nikdo z nás třech nechtěl druhému přiznat, že je kurva zespoda taková kosa, a tak jsme hrdinně vydrželi předstírat spánek až do 7mé ranní. S Přemou jsme se shodli, že náš výlet v Laponsku byl vlastně na pohodu a v teple. Všichni dohromady jsme se pak shodli, že tohle to byla nejhorší noc na našich cestách!

Druhý den – "až do dna"
Bylo ráno, a tak bylo třeba rozhodnout co dál? Paťas nebyl zdravotně zcela ve své formě, a tak nechal hlasování na nás s Přémou. Tvrdil, že když se rozhodneme pro výstup, tak do Winterraumu dojde. Byť jsme i za denního světla s Přémou nedokázali v bílé peřině rozeznat spodní stezku k salaši, tak jsme se nakonec rozhodli pokračovat dál ve výstupu. Přeci jenom slunko nám svítilo a za tak hezkého počasí bylo škoda točit dolů, přestože jsme už tušili, že vrcholu asi už nedosáhneme. Dohoda zněla, že s Přemou půjdeme první a Paťas za námi vyrazí, tak za hoďku. Vzhledem k množství sněhu jsme šli opět značně pomalu a o každý krok jsme doslova bojovali. Horní úsek byl pak už i značně nebezpečný. S naší zátěží na zádech jsme totiž nesměli udělat jedinou chybu, protože bágl by nás okamžitě převážil ze sněžné stráně dolů. Když už se zdálo, že jsme na dosah k Watzmannhausu (cca. 70m výškových), tak příkrost pravé stěny a stav sněhu nás donutil zase sestupovat.

Filozofická Mejstřovina:
A tady nastává moment, kterému říkám “hranice zlomu“ …… jste kousek od cíle …… otočit nebo jít dál? …… dle mého názoru to má každý jinak …… každý by se v té situaci i jinak rozhodoval …… každý by se jinak choval …... jak odhadnout správné riziko? …… dle mého názoru to nejdůležitější pro rozhodnutí je rozum, opatrnost a zkušenosti …… jenže i tak to ve vás hlodá a neustále vám v mysli znějí slůvka “už jen kousek, už jen kousek“ …… ten kdo se ještě takhle nemusel rozhodovat moje filozofování asi nepochopí …. často si pak po těchto akcích kladu otázku co nás v takových chvílích vlastně ovlivňuje? .….. Adrenalin? Extrém? Svoboda? Bláznovství? Něco si dokázat? Překonat sám sebe? Ukázat druhým, že na to máte? …... stále NEVÍM …... pravdou je, že v těchto momentech, když je vás víc je to složitější volba než když jste sami ……

Pokračování druhého dne -
A tak se stalo, že nakonec s Přémou pokračujeme dál ve výstupu levou stranou a to i přes možná rizika, které to obnáší. Přesto všechno nejsme blázni a vyndáváme lano i cepíny a děláme maximum pro náš bezpečný výstup. Uznávám, že jistit se na laně o zmrzlý stromek není asi to nejlepší řešení, ale pořád lepší něco než nic :-). Mezitím nás dohání Paťas, který naše rozhodnutí schvaluje a zdoláváme společně poslední výškové metry. Já nakonec po dohodě vylézám první, odkládám těžký bágl, nandám mačky a vracím se zpět jistit Přému a Paťase při závěrečném výstupu, který je již dosti kolmý a hlavně na zmrzlém sněhu. Do Winterraumu nakonec dorážíme zcela vyčerpaní a kolem 11:30h což znamená, že normální 1h výstup ze salaše absolvujeme za 3:30h! Ve Winterraumu rozděláváme oheň, přečteme si, že jsme zde po 14dnech první lidé, dáme na slunko sušit mokré spacáky, fotíme a odpočíváme. Na vrchol již nikdo z nás nemá sil! Paradoxem je, že severozápadní stěna je v tento moment naprosto bez sněhu, a tudíž výstup na vrchol by byl oproti předchozím výstupům bez problémů. Holt takový je život a musí se tak brát. Odpoledne do Winterraumu z druhé západní strany doráží trojice nácků ve složení dva muži a jedna žena. Jak se pak druhý den dozvídáme i oni toho měli dost. Po nich pak dorazí ještě jeden nadupaný hoch, který to vzal v našich stopách. Ten se dlouho nezdrží a valí ještě na večer do horního bivaku na Hochecku. My odpočíváme, popíjíme pivko vynesené na zádech, kocháme se horami a hlavně popíjíme Paťasovu domácí pálenku ze slivovice a papriček jalapeňos. A věřte, že ta jeho pálenka je podstatně ostřejší než ten náš výstup :-).

Závěrem:
Ať to bylo, jak to bylo – nemělo to chybu! Všichni tři se shodujeme, že vystoupit až sem za to utrpení a riziko stálo! Jsme maximálně spokojení a to i přesto, že výstup na vrchol se nám opět nepodařil. Přemek s námi zažil svůj další extrém a my s Paťasem si zas hodili laťku o něco výš. A jestli jsme blázni, nebo magoři …… možná? Možná to máme v krvi a potřebujeme to k životu, přestože to náš život někdy ohrožuje, kdo ví? Ať je to, jak je to – shodli jsme se …… pojedeme sem další rok zas :-)

za CK VODĚNKU

Vypravěč a zapisovatel Mejstřa (kormidelník)

Zpět

Vyhledávání

© Copyright CK VODĚNKA 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode