Monte Rosa 2012

10.12.2012 19:03

Vážení přátelé, kamarádi, Magoři,

Je vcelku jednoduché vám popsat naše strastiplné putování přes tento nejvyšší evropský masiv, ale o dost složitější je popsat vám naše pocity a zážitky, které na takovém přechodu zažíváme. Je to již 3 dlouhé roky co jsme se chtěli s Paťasem na tento přechod vydat, ale buď počasí, nebo naše pracovní vytížení nám to znemožnili. Nakonec se, ale vše sladilo a my mohli vyrazit. A vy milí čtenáři, tak máte možnost nahlédnout blíže do duše horala z CK VODĚNKY a našeho putování :-).

Snad jedno z nejpodstatnějších aby se do takových hor člověk mohl vydat je dobrý plán (itinerář) a hlavně lidé, kteří si musejí sednout jeden s druhým! Náš itinerář  měl od začátku tři high levly. První - výjezd a výstup v prvním dni o více jak 2 500 výškových metrů. Druhý - přechod masivu s plnou polní, tj. na těžko kdy váha báglu jde ke 20kg. Třetí – přejít celý masiv z jedné strany na druhou a to přes co nejvíce čtyřtísícových vrcholů. Že je to kokotina? No jasně, ale to by jsme nebyli my :-). Od začátku jsem Paťasovi říkal, že to převýšení nás musí zničit a on mě pořád uklidňoval, že tam už takhle byl a je to na pohodu :-). To, že to bude masakr s tou plnou polní, nám však bylo jasný oběma. No nic, už jsme spolu hodně zažili a v nouzi přeci umíme improvizovat. Všechny výše napsané levly kupodivu nevadili dalším nahlášeným účastníkům. Snad to bylo důvěrou v nás vloženou, anebo ten itinerář četli jen z poloviny :-). Ať to bylo, jak to bylo, stalo se, že jsme jednoho nedělního dopoledne v 5 lidech vyrazili vstříc našemu osudu.

 

Den příjezdu

Cesta z naší vlasti do městečka Täsch ležícího těsně pod Zermattem měla jen pár zajímavých příhod. Ta první se nesla v duchu navigace, neb ta nechtěla tolerovat námi zvolenou severní cestu a neustále nás hnala na jih. Asi tak po šesté motanici ještě v Německu, jsme se nakonec pokusili jet podle našich výpočtů a navigaci jsme vypnuly zvuk! Druhá příhoda byla s Martinem, jenž si těsně před hranicemi Německa/Švýcarska uvědomil, že potřebuje vybrat nějaká Eura. V jistý moment, kdy jsem v jednom městě otáčel vůz směrem k bankomatu Martin vystoupil z vozu aniž by o svém činu dopředu informoval naši osádku. Ve chvíli, kdy už jsme byli v druhém pruhu a zadní dveře se samovolně zabouchly, kdosi vyhrkl „ty vole Martin vystoupil“ nás s Paťasem utvrdilo v tom, že ho budeme muset celý výlet  zase důkladně hlídat :-). Martin k podivu nás i ostatních řidičů toto cirkusové číslo přežil bez újmy, a tak jsme mohli za pár minut všichni ve zdraví dál pokračovat v cestě! Poslední příhoda toho dne nastala pár km před naším cílem. Byla již tma a my si zvesela za burácení rapperové hudby ve voze frčeli dle navigace do Täsche. A tu náhle přes cestu závora! U závory cedulka s vlakem označující výpalné za převoz tunelem do Täsch. No nic, objíždět vlak by nám trvalo min. o 1,5hodiny déle, a tak jsme si řekli, že ve vlaku jsme tady ještě nejeli a vyzkoušíme tudíž aspoň něco nového :-).   

 

Den první

Vstáváme vcelku velmi brzo, abychom stihli vlak do Zermattu a zároveň první jízdu lanovkou do hor. Zabalíme bágly a vyrazíme z kempu na parkoviště. Tam se přihodí dvě věci. Ta první, že jsme přijeli na zcela prázdném levém kole. Ta druhá, že u parkoviště je servis, a když jdeme domlouvat opravu, tak nám nabídnou odvoz autem do Zermattu o něco levněji než by stál vlak. Kapánek se zdržíme přehozením rezervy a necháváme se odvézt do Zermattu. Když pomalu procházíme městem, tak začínáme přemýšlet o té plné polní co neseme na zádech! Přemýšlet přestaneme v momentě, kdy platíme jízdenku na Klein Matterhorn. Tam totiž  první platící člen naší skupiny zadumaně hledí na slečnu za sklem a druhý mu říká „nepřepočítavej, nepřemejšlej, zaplať a nezdržuj“ :-). Pro neznalé - cesta tam 64,- CHF. Inu zaplatíme a vyrážíme lanovkou nahoru. V první mezistanici stihneme ještě na Paťasův povel všichni vystoupit a zase nastoupit zpět, neb si zkušeně nezapamatoval, že na malej Matter se přestupuje až na konci. Na konci tedy přestoupíme už správně a vyjedeme velkým ramenem do jeskyně na Klein Matterhorn. Projdeme chladnou jeskyni a vyjdeme ven. Tam velmi rychle zjistíme, že slunko sice svítí, ale kláda je jak sviňa! Musím zde vzpomenout na můj telefonický hovor s Přémou přesně jeden týden před odjezdem ……

Přéma ……“hele, tak jsem si nakoupil to a to a to a tu péřovku nechávám doma jo!

……“cože necháš doma?“

Přéma ……“tu péřovku, ba budem jen ve 4 000tis. a má být slunko

……“vždyť tam nahoře může být i -15 °C za slunka!“

Přéma ……“to mě jako chceš říct, že si mám zpátky zabalit i to tričko s dlouhým rukávem?

……“cože??? v čem si hodlal jako jít?“

Přéma ……“no v kraťasech a tričku!

……“lapám po dechu“

Přéma ……“no tak jo, když to říkáš, tak si tam zpátky zabalím i ty zimní kalhoty a tričko s dlouhým rukávem“

 

Myslím, že když jsme na Klein Matterhornu vylezli ven, tak Přéma během několika málo vteřin pochopil, že jsem mu zachránil život hned na začátku naší cesty! :-). Převlékáme se tedy do teplejšího oblečení, nandáváme rukavice a připravujeme výzbroj. Většina z nás si mačky nazouvá v předklonu a jeden druhého se ptáme zda se s ním také točí celý svět? Jsme již v 3 820 m.n.m. a mě už je jasné, že tohle to jednodenní velmi rychlé převýšení si poneseme celou cestu s sebou! První výstup na Breithorn 4 165 m.n.m jdeme bez báglů, které necháme dole pod kopcem. Na vrcholu je i nápad, že půjdeme na další vrcholek vedle, ale toto Paťasovi rozmlouvám, neb už je po 13:00h a pořád si myslím, že nás výškovka nemine. Nakonec se všichni shodujeme a sestupujeme dolů k báglům. Z tohoto místa pak dál pokračujeme na těžko k první chatě. Jsme asi tak hodinu chůze od chaty a dnešní výšková zátěž nám dává pořádně zabrat. Naštěstí je to jen o bolesti hlavy a drobném klopýtání. Chata, na kterou jdeme je jediná, kde nám nepotvrdili rezervaci. Věděli proč! Je plno! Naštěstí si provozovatel pamatuje Paťase z loňska a nechá nás přespat na podlaze. Zde několik dalších příhod. Zatímco mě nějaký spoluhoral omylem sebere rukavice a tím mě při hledání na více jak hodinu zablokuje, tak ostatní rozdělávají outdoorovou kuchyni vedle chalupy. V ten moment je všem nocležníkům na chalupě okamžitě jasné, že jsme z východního bloku :-). Neb jak se dozvídáme od milného majitele mých rukavic (staršího Čecha žijícího ve Francii) „takhle tady nikdo jiný nechodí“! Všichni totiž jdou s průvodcem a mají jen lehké batůžky na přežití. Mají také rezervovaný nocleh vč. večeře i snídaně. K naší outdoorové kuchyni nutno poznamenat genialitu některých z nás! Místo toho aby řešili každý gram, tak ve slevě nakoupili expediční stravu od jakéhosi českého výrobce. Svoje kouzlo to mělo v tom, že o co víc ušetřili na ceně, tak o to víc si přidali na váze :-). Já se jim hrozně omlouvám, ale to jak koncem našeho putování nechávali na chatách tuhle těžkou stravu si budu pamatovat asi navždycky :-). Jako to jídlo bylo dobrý, ale ta váha dvojnásobná!  No nic, povečeřeli jsme tedy z ešusů, v restauraci dáli pár kapek vína, a když se kolem půlnoci vyprázdnila místnost zalehli jsme ke spánku. Tu noc jsme spali opravdu dlouho :-).

 

Den druhý

Ve 4:00h ráno dorážejí první horalové na snídani! Já s Přémou vyprosíme od provozovatele nějaké již použité lože, ostatní vyndají spacák a jdou dospávat ven za chalupu. Nakonec procitáme někdy kolem 8mé. Posnídáme, zrehabilitujeme svá těla z předešlého dne a jdeme na to. Beru zpět slovo jdeme, neb s naší zátěží se spíše šouráme a každý výškový metr je těžší a těžší! Martin potvrzuje, že je fotograf se vším všudy. Neboť jsou momenty, kdy simuluje výškovou nemoc, sněžnou slepotu i svoji smrt a chvíle, kdy ožije jak pokropen svěcenou vodou. Je až neuvěřitelné co s fotografem udělá pohled na fotogenické místo. Zatímco normálně si každým metrem uvědomuje riziko a složitost situace, tak v případě fotogenického místa zapomene na to, že má na zádech 20kg plné polní, stojí ve stěně o 50° a na laně má spolulezce :-). Naštěstí se známe dlouho a dokážeme si s tím společně poradit :-). A tak i přes tyto veselé zážitky pomalu dorazíme na další vrchol Castor 4 226 m.n.m.. Z Castoru pak hřebenovou cestou přejdeme ještě vrchol Felikhorn 4 087 m.n.m. a mažeme dolů k další chatě. Na hřebenové cestě se ptám Máry, zda se mu naše akce líbí a zda jeho výstup na Elbrus byl podobný. Odvětí, že Elbrus byl choďák a tohle to viděl akorát tak na fotkách :-))). Oba se pak s Přémou shodnou, že tohle to jim doma nikdo neuvěří :-). Když scházíme dolů k chatě, tak míjíme odbočku na obávaný Lyskamm. Mimo to, také jeden z námi naplánovaných přechodů. Je nám už však jasné, že tenhle přechod s plnou polní nemáme šanci uskutečnit. Ostatně nám to pak potvrzují lezci na chatě. Lyskamm se prý dá jít jen na lehko a pouze ve dvou na laně. V odpoledních hodinách dorážíme přes ledovec na chatu a jdeme odpočívat. Náš polomrtvý fotograf  k večeru znovu ožije a začne se stativem hopkat po skalách jak mladý horský kamzík :-). My normální si uvaříme jídlo a jdeme popít opět kapku vína. Teda to víno původně jen já a Paťas, ale když už dopíjíme svůj džbánek a ukládáme se ke spánku, tak zčista jasna Mára s Přémou dovalí džbánek druhý. No co, je donesen a je třeba ho vypít :-).

 

Den třetí

Tento den již vyrážíme před 8mou ranní. Cesta sice není nejtěžší, ale je pro jistotu nejdelší na našem putování. Přes 10km se značným výstupem a sestupem. Je třeba obejít  roztrhaný ledovec, vystoupat do sedla Paso del Naso 4 150 m.n.m. a následně sestoupat k další chatě. Máme sice naprosto luxusní počasí, ale …… slunko rve jak o závod, tudíž nás spaluje a spolu s výškou značně dehydratuje. Bágly jsou den ode dne těžší, přichází pálení a slzení očí, postupně dochází i síla. Ze sedla je možnost jít na vrcholek El Naso 4 272 m.n.m., ale je již 11:00hodina a my od rána nejsme ani v polovině naší cesty. Mapka ukazuje nebezpečné místo před námi, tak raději zamítáme výstup na tento vrchol a pokračujeme dál. Bráno ze zpětného pohledu, když už víme co a jak, tak se na tento vrchol dalo vystoupit, ale v ten moment jsme nechtěli riskovat! V takové výšce se prostě zcela jinak díváte na tuto situaci, než když si to plánujete v bezpečí horské chaty.  Když nahoře odpočíváme, ptám se Přémy co podnikneme příště? Chtěl odpovědět, že příště ……….. raději jsem jeho odpověď zastavil a s úsměvem jsme pokračovali dál :-). Tu odpověď jsem mu četl z tváře. Sestup ze sedla je pak opravdu dost o hubu. Je to jihovýchodní stěna, na kterou od rána rve slunko, takže sníh je zcela mokrý a nestabilní! Cepín při kotvení zapíchnete jak nůž do měkkého másla, nohama se boříte klidně až po kolena a pod vámi trhlina v ledovci! V ten moment se vám honí hlavou kde co, ale jste tu, nejde se otočit, jít dolů je prostě jediná možná cesta! Holt přepnete myšlenky jinam a jdete dál! Nakonec sestup zvládneme a postupně zahajujeme výstup k bivaku Giordano 4 167 m.n.m., kde bychom chtěli přenocovat. Shodujeme se, že další sestup na chatu a ranní výstup nám vezme spoustu potřebné energie. Na bivaku už jsou nějací lezci a značně neochotně nás tam nechtějí. Nechceme se hádat, a tak raději v odpoledních hodinách sestupujeme dolů na chatu. Pravdou je, že Paťas by chtěl jít na jeden z vrcholů vedle, ale nakonec se opět shodneme, že výstup by byl na dřeň a sebral by nám spoustu dalších sil, i když je to jen choďák. Všem nám jde především o to, vrátit se ve zdraví. Holt každý svůj krok konzultujeme mezi sebou a je to vždy těžké rozhodování! Honí se vám hlavou - jsme tady a je to jen kousek, ale stojí to za to? Sestup na chatu je stejně tak zábavný jako sestup ze sedla. Vede skrze rozsypaný ledovec, přes který raději zlehka našlapujeme a v duchu si přejeme, aby ta sněhová peřinka pod námi nepraskla. Na chatě pak potkáme dvojici Čechů, kteří se snaží o výstup k  Margheritě z Italské strany. Také se dáme do hovoru s našimi spolunocležníky (němečtí horolezci), kteří nám vysvětlují jejich dnešní přechod Lyskammu. Když vidíme v jakém jsou stavu a co nám o Lyskammu říkají, tak naše rozhodnutí obejít tuto stěnu bylo velmi správné. Na chatě dáme zas nějaké to pivko, víno a jdeme hajat.

 

Den čtvrtý

Vstáváme již něco málo po 5té ranní. Čeká nás jeden z nejnáročnějších dnů. On to původně náročný den být neměl, ale tady nahoře přehodnotíte síly i situaci ze zcela jiného pohledu! Pomalu a na pohodu stoupáme zpět k bivaku Giordano. U něj po dohodě necháme bágly a na další vrchol vyrážíme nalehko. Na vrchol Ludwigshöhe 4 341 m.n.m. se dostaneme v 8: 47h ráno. Cestou bychom mohli jít i přes Parrotspitze ležící o 100m výš, ale opět nechceme riskovat! Čím více nám docházejí síly, tím snadněji se rozhodujeme, zda jít či nejít na další vrchol. Volíme sestup k bivaku, kde si vezmeme své lehké batůžky a vyrážíme směrem k našemu cíli, nejvýše položené chatě v Evropě Refugio Regina Margherita 4 554 m.n.m.. Při výstupu na chatu se pokusíme ještě o výstup na šestý nejvyšší vrchol Evropy Zumsteinspitze 4 563 m.n.m.. Aby jste mohli nahlédnout hlouběji do našich duší je nutné poznamenat, že jsme všichni v ten moment byli již značně vyčerpaní! Po čtyřech dnech putování s plnou polní nad 4 000 m.n.m. a jsme konečně tu! Šestý nejvyšší vrchol Evropy je kus vedle nás. Je to příliš lákavé! Došli jsme daleko, tak proč nedojít ještě o kousek dál? Každý z nás v ten moment nachází rezervu, která tak nějak vznikla z touhy být alespoň jednou tam. Jinak to asi nemohlo být. Necháváme si  tedy bágly opět pod kopcem a vyrážíme opět nalehko. Výstup vede vcelku mírně strmou hřebenovou pěšinkou. Pomalu a postupně se dostáváme k vrcholu, ale najednou přichází mlha, možná jen mrak, ale těžko říci? Před námi je posledních pár necelých 20 výškových metrů. Už to není hřebenová pěšinka se strmýma stěnami vpravo i vlevo, ale regulérní lezení po skále! Co dál? Bude to mlha, nebo mrak? Paťas chce vylézt na vrchol , já jsem na půl a ostatní nechtějí riskovat. Tohle už není rozhodnutí o tom, jak kdo má sílu, ale o tom zda riskovat ještě víc či ne. Rozhodnutí je jasné – bezpečně se dostat na chatu  Margheritu. Chata leží sice o pár výškových metrů níž, než vrchol na který chceme, ale my musíme nejdříve sestoupit a pak opět s plnou polní vystoupat k chatě. Tedy záležitost minimálně na více jak hodinu. A my holt víme, že v téhle výšce a v takhle vysokých horách prostě rozhodují o životě i minuty. Ať to vypadá jak chce, tak pro nás to byl ještě velký kus dřiny a odhodlání. Nakonec to s odstupem několika hodin byl jen mrak, ale to nic nemění na tom, že na Margheritu jsme se dostali s vypětím všech našich sil a to za 1h 10min. Na chatě jako vždy pojíme, dáme nějaké to vrcholové pivko ať stojí co stojí a pokoušíme se odpočívat. Nutno napsat, že při pohledu na ostatní nocležníky je nám jasné, že naše vyčerpání, tupé pohledy, bolest hlavy jsou zde standardem :-). Ale radost je velká „jsme přece tady“ na nejvýše položené chatě!

 

Den pátý – sestup

Vstáváme již ve 4hodiny ráno! Většina z nás dřímala v noci jen hoďku či dvě. Vyčerpání spojené s výškou na nás bylo prostě dost znát. Něco málo po 4té vyrážíme na naší poslední cestu. Tuto sestupovou cestu jsme od začátku s Paťasem považovali za jednu z nejriskantnějších na našem putování. Nicméně jiná do Zermattu nevede. To co je na této sestupové cestě tak nebezpečné je průchod skalním žlebem, kde cesta vede přes roztrhaný ledovec. Sestupovat je nutné po stopách zkušených zdejších vůdců! Bez jejich stop je pravděpodobnost, že spadnete do nějaké z trhlin vysoce pravděpodobná! Cesta se klikatí jak had, neustále překračujete nějaké trhliny, pohybujete se na jejich hranách a v horším případě ty velké přeskakujete. Časem si na to zvyknete, ale ze začátku je to takovej malej adrenalin :-). Tedy naše pětice opatrně sestupuje, přeskakuje, překračuje jak jen to jde. Jsou i momenty kdy při přeskoku jednoho z nás ostatní zaseknou cepín a čekají, jak se dotyčnému skok povede :-). Nebojte nebylo to zas až tak o hubu, ale jistota je jistota :-). Pravdou je, že když jsme tento náš závěrečný sestup hodnotili, tak jsme se shodli na tom, že za pár let tudy možná ani nepůjde projít. Prostě a jednoduše ledovec taje, praská a stezka se musí stále měnit. Nakonec ledovec přejdeme a dostaneme se bezpečně na spodní chatu Monte Rosu ležící ve výšce 2 883 m.n.m..

S vědomím, že už nás nic složitého nečeká si dáme jídlo, pivko a pořídíme společnou fotku pod masivem. Normálně bych to tady už ukončil, ale Paťas si zase nějak špatně zapamatoval sestup od této chaty :-). Cestou totiž z ničeho nic narazíme na sestupové kramle a žebříky zavrtané do skály. Při přechodu spodního ledovce si někteří z nás nandají i zpět na nohy mačky. Když přejdeme spodní ledovec, tak se před námi zčista jasna objeví i náhodný dvojitý velmi svislý žebřík. To je moment, kdy Martin cosi nahlas prohlásí a chce po Paťasovi hodit cepín :-). Já osobně chci Paťase zabít kousek od zubačky, ale na to už po absolvování dvouhodinového výstupu po krkolomné stezce nemám již sil! :-).  Hrdinské kousky některých z nás, kteří na začátku výpravy hlásali, jak na pohodu seběhnou do Zermattu vezmou za své a všichni jedeme dolů zubačkou. Cena zubačky je v ten moment už pro nás nezajímavá :-). V Zermattu pak najdeme v centru města pěknou cukrárnu a jdeme zapít naše dobrodružství. V jednu chvilku chci po majiteli cukrárny šampaňské, ale on prý nemá. No dobrá, nemá a chci jít zpět ke stolu. Avšak on se ptá, že co jdeme zapít – povídám, že 5 denní přechod Monte Rosy – odpovídá, že to je co zapíjet, ale že fakt šampus nemá, a tak jdu za ostatními. Sedíme u stolku, popíjíme a debatujeme o naší akci. V ten moment najednou dorazí majitel cukrárny, v ruce drží skleničky a v nich nějaký jeho vlastní drink. Předá nám skleničky a říká, že tohle jde za ním! Koukneme na sebe a ptáme se, kdy se nám něco takového přihodilo v čechách?

 

A to je vážení konec téhle naší dobrodružné poutě. Doufáme, že vám budeme moci v budoucnu zase naservírovat další dobrodružný výlet a s ním i spoustu pěkných fotek. Teda kdo ví, páč když jsme odcházeli z Reginy Margherity, tak Martin prohlásil větu "tak nafoceno už mám a těď s vámi snad dlouho nikam nepojedu" :-)))

Na závěr bych chtěl poděkovat všem účastníkům tohoto velmi náročného přechodu ….. Martinovi, Márovi, Přemkovi a  Paťatsovi, že tento přechod zvládli na pohodu, a že dokázali i v těžkých situacích udržet dobrou náladu! Byli jste super pánové!

za CK VODĚNKU

Vypravěč a zapisovatel – Mejstřa (kormidelník)

Zpět

Vyhledávání

© Copyright CK VODĚNKA 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode