Jak jsem jel Krále Šumavy 2006

23.10.2009 22:01

Vážení bikeři….kamarádi,

Nemohl jsem si pomoct a rád bych se s Vámi podělil o několik svých nevšedních zážitků ze svého vůbec prvního cyklistického závodu co jsem kdy jel a popravdě ještě teď nevím jestli nějaký další kdy pojedu. :-)

Předehra:

Jak začít? No snad tím že letošní zima se opravdu zdařila. S pocitem vědomí o své velmi dobré kondici po svých zimních sportovně náročných aktivitách jsem někdy začátkem března dostal úžasný nápad přihlásit se na známý to cyklistický závod Král Šumavy. Podpořen slovy své kamarádky z práce “že vcelku o nic nejde, a  že pro nás co pravidelně jezdíme to bude taková pohodová projížďka“ jsem zvedl telefon a zavolal několika svým dalším kamarádům jestli by nejeli také. Po rychlé konzultaci jednoho z nich, který již tento závod jel a ubezpečil mě, že je to opravdu v pohodě se slovy “ ten článeček co jsi četl o Králi Šumavy je vymyšlen a fakt se to dá odjet v pohodě“ jsem zavolal dalšímu a po jeho souhlasu nás tři rychle přihlásil než si to rozmyslíme. Času nebylo nazbyt, a tak jsme polehounku začali trénovat. Aniž bych tušil, některé mé samostatné projížďky ze začátku sezony, které jsem absolvoval za deštivého počasí (pro některé z Vás po známých cestách Brdských lesů, soutěskách přes Vltavu a Sázavu) se opravdu hodily. Obzvláště v té době neprůjezdné brody, rozbahněné strže po tajícím sněhu, kde jsem více kolo nosil a tlačil než na něm seděl a šlapal byly tím správným tréninkem. Kdo vydrží až na konec to jistě pochopí. Samozřejmě i jiní z kamarádů sami trénovali. Dokonce jsme společně absolvovali několik krátkých projížděk pro udržení kondice na ten pohodový závod. Po kratší Brdské projížďce směr Kytín-Stožec (velmi to náročné části Brdského maratonu), kde se mi náhodně podařilo ostatním ujet mě kamarádka opět ujistila, že zmiňovaný Král Šumavy je oproti tomu fakt v pohodě. Následně mi ještě v práci sdělila, že vždy když jede její přítel je super slunné počasí a není třeba se znervózňovat předpovědí našich hydrometeorologů. Po sdělení této poslední informace jsem se definitivně rozhodl, že pojedu i za špatné předpovědi.

Den před - registrace:

Již někdy kolem oběda mě sdělil jeden z kamarádů "Honza"(ten co už Krále párkrát jel), že předpověď počasí nevypadá nejlíp a raději nepojede. Na mé úsměvné poznámky, že peklo na kole už jsem jednou zažil na “Moravském přejezdu“ a tudíž nic horšího nás nemůže potkat… suše utrousil že ví jak to bude zítra vypadat a jestli nás to baví, tak ať jedem. V té době jsem zřejmě zcela nepochopil kam míří. Hned na to volal druhý kamarád "Roman" jestli jako opravdu jedeme. Na chvilku jsem trochu znejistěl, ale po té co jsem vyšel ven na ulici, kde slunko svítilo a zavzpomínal na slova kamarádky…” super slunné počasí “….má odpověď byla jasná. Roman prohodil, že to je super a popřípadě aspoň bude zítra sranda. V podvečer jsme tedy vyrazili směrem Klatovy. Již za Berounem začalo vládnou lehké aprílové počasí. Schováni v automobilu a s dobrou náladou jsme tomu nevěnovali pozornost. Chvíle drobné nervozity nastala až s příjezdem do Klatov, kde se již aprílové počasí změnilo v dosti silnou průtrž mračen. Po zhlédnutí dlouhé fronty automobilů vezoucí cyklistická kola na svých střechách jsme usoudili, že se hydrometeorologové zřejmě spletli a pod jedním deštníkem se začali přesouvat na místo registrace. Postrkování Romana do mé osoby se slovy ať jdu laskavě někudy, kde nám nepoteče do bot jsem stále zatím bral s úsměvem. Registrace v davu promočených bikerů proběhla bez nejmenších problémů. Opět jsme tedy usoudili, že jsme se špatně podívali na předpověď a zítra bude opravdu hezky. Následně nato se odebrali do předem zamluveného penzionu, kde na nás čekal můj kamarád místní Sušický lesák. Dali pár piv, zkonzultovali trasu a počasí (pravda drobet nás na mapě znervózňovaly jakési brody, ale v rozmaru dobré nálady jsme nad tím mávli rukou) a odebrali se na pokoj. Na večerní poznámku Sušického kamaráda ať to zítra přežijeme (ano opravdu neřekl ať to zítra vyhrajeme) jsem si vzpomněl až v polovině závodu. Vtipné sms od kamarádky typu…..“že její přítel říká, že do zítra to vyschne a bude svítit slunko“ jsme brali jako hloupý vtip, neboť v tu doby by muselo slunko svítit i v noci.

Král Šumavy – Start:

Již ráno u snídaně jsme pochopili že hydrometeorologové se nemýlili. Nemístná poznámka Romana, že od Klatov jde jakési černé nebe s deštěm mě optimismus nevzala a začal jsem se raději dívat na Sušici. Náhoda snad chtěla, aby cesta z našeho penzionu na start vedla přes trasu závodu, po které již jeli první závodníci delší 101 km dlouhé etapy. Ano zapomněl jsem Vám sdělit, že 101 km jsme raději předem vypustili a přihlásili se na kratších 73 km – přeci jenom jsme lidé z kanceláří a nic se nemá přehánět – když na to tak vzpomínám zřejmě nám to asi zachránilo život. :-)) Cestou jsme potkávali jakési cyklisty vlekoucí bahnem obalená a nefunkční kola zpět na Klatovy. Dle přidělaných čísel se dalo usoudit, že to nejsou náhodní sobotní cyklisti, ale závodníci na 101 km. Tak se stalo, že jsme přehodnotili naše ranní ambice z dobře se umístit na alespoň dnes dojet! Zaparkování, seřízení kol, dopravení se na Klatovské náměstí, kde byl start proběhl bez nejmenších problémů. Potkání se  s dalšími kamarády v cca. dvoutisícovém davu proběhlo k mému překvapení také úspěšně. Jeden z nich se v momentální euforii chvilkového dobrého ranního počasí převlékl do krátkých kalhot a pak se trapně musel vrátit pro čip. Kdyby jel s námi ráno cestou od penzionu asi by se na to díval jinak. Škoda mohl jsi vyrazit s námi. V 9:30 h stojící kdesi na konci náměstí jsme zaregistrovali startovní výstřel. Zhruba tak po 20minutách jsme se pomalým krokem dostali poblíž startovací brány. Ano je to tak…..nasednout a třeba i jen jednou šlápnout opravdu nešlo. Kolem postávajícími bikery jsme se zatím moc nezaobírali. Popravdě řečeno pohled na věkovou hranici mezi 15-60 lety tlačící levná kola nám ze začátku dávala jakousi naději. Kdesi vedle nás se z nenadání ozval hluboký hrdelní pokřik dávej…..dávej…dávej…a smích. Poté co jsme se ohlídli a uviděli sedící partu pěti cyklistů (nejsem si tedy zcela jist jestli volit slovo “cyklistů“ je to ideální) pijících již tak druhé pivo s úsměvem na tváři, jsme pochopili, že ne každý přijel zvítězit. To mě a Romana zcela uklidnilo a vyrazili jsme vstříc prvním úsekům závodu. Avšak již na prvních km dle nás bylo cosi jinak, neboť děvčata a starší pánové stojící v pedálech s tempem zkušených bikerů nám zrychlovali náš původně předem domluvený pomalý rozjezd. Předpokládané zúžení v lese, kde se prý chvilku tlačí (dle informací stálých závodníků) nastalo opravdu po několika málo km při sjezdu z asfaltové cesty. Tehdy jsme viděli naposledy suchou cestu. Pro představu těch, kteří ještě podobný závod nezažili…se trasa v mžiku změnila v hodně zabahněné koryto, kterým prošlo velké stádo skotu. Scénky, kdy jedoucí cyklista co chvíli upadne na jdoucího a opačně byly běžným pohledem. Velmi mě překvapila tolerantnost omylem sražených a přejetých cyklistů.

Král Šumavy – Průběh:

Nevím zda tomu chtěla další náhoda, ale po několika km tlačenice lesní cestou, kde jsem se i chvílemi snažil šlapat na mne z ničeho nic vyhrkl jakýsi potetovaný biker se zrzavou bradkou a slovy “ ty vole máš nakřivo blatník a jak se tak dívám je ti tady asi k hovnu co? ” jsem v afektu šlápl do pedálů a Šumavskými hvozdy objel tlačící se peloton a opustil Romana. Zde nastala moje výhoda původního tréninku. Trasa cesty skládající se z hrubého kamení provázaného kořeny zavalené tak 15 cm bahnem a připomínající rozvodněná koryta potoků označená cedulkou s třemi červenými vykřičníky svědčila o svém. Abych popravdě řekl, zde jsem zatím nabíral nejvíce náskok. Letmo jsem zavzpomínal na článek “jak jsem jel krále Šumavy“ neb přišly vyplavené rokle s hlubokým nánosem bahna a kamení, kde jsem ke svému velkému nadšení většinu z kopce klouzajících a tlačících cyklistů předjel. První občerstvovací pauzu jsem absolvoval dle filmových ukázek pravých závodníků – banán rychle zastrčil do kapsy, rohlík se salámem do úst, nějakým záhadným způsobem ještě k tomu popíjel jakýsi Mattoniho nápoj a upaloval dál. Nějaký dobrý člověk mě ještě při tom stihl ocáknout přehazovačku vodou z hadice pro lepší fungování. Připomenu jen, že jsem se v tu chvíli pohyboval někde na 17 km. Tedy soudě dle kolemjdoucích (těch co jeli zas tolik nebylo) neb sám tachometr nemám. Dále vše pokračovalo ve stejném průběhu. Kdesi na 35 km se mě začalo chtít zvracet a začal jsem přemýšlet proč tu vlastně jsem. Vyčerpán, obalen bahnem a tlačící svůj stroj do kopců s dalšími desítkami spolu cyklistů jsem si však nepřipadal zas až tak trapně. Původně jsem se snažil ještě občas do kopců šlapat. Nicméně ve chvíli, kdy jsem stále šlapal a stál pořád na jednom místě a kolemjdoucí mě začali předcházet jsem změnil taktiku. Rozhodnutí bylo jasné …..nasadit rychlý krok a do cíle alespoň dojít. Tady musím poděkovat pořadatelům, kteří občerstvovací stanice vybavili  vším důležitým k přežití včetně točeného piva což mě vcelku překvapilo. Přesto jsem tento lahodný mok raději nevyužil a hrdě pokračoval dál. Cesta dále se moc nezjednodušovala, spíše naopak přitvrzovalo. K vymletým korytům přibyly na rovinách kaluže o hloubce až 50 cm, do kterých k mému velkému překvapení snad úmyslně vjížděli někteří nadšenci, kteří pak byli po svých pádech velmi překvapeni, že kaluž po včerejším slabém deštíku je tak hluboká. Poté co se mě podařilo vyhnout všem nástrahám jsem se duševně připravoval na začínající brody, které jsme večer objevili v mapě. Vcelku mě stále uklidňovala myšlenka, že nikdo by přeci nehnal v tomto počasí na 45 km trasy cyklisty do asi tak  80 cm hlubokých brodů s dost silným proudem. Mé vystřízlivění přišlo hned u prvního brodu, kde jsem se ocitl naprosto ve zcela jiném světě. Pohled na dav několika snad i stovek lidí s bubny, píšťaly a vysvobozujícími lihovinami na promočení, kteří zastoupili místa možného objetí a za davového pokřiku povzbuzovali přijíždějící závodníky k průjezdu brodem mě drobet zaskočil. Budiž abych nezkazil radost pokračoval jsem dál "alespoň si omyji přehazovačku řekl jsem si". Jen připomenu, že v těchto chvílích již znovu poprchávalo a foukal vcelku chladný větřík. Po druhém brodu jsem měl původně v plánu výměnu ponožek a mokrých věcí, avšak po zhlédnutí jakési malé, křehké cyklistky přede mnou, která se do dost prudkého stoupání opřela stojmo do pedálů a s jakými si vtipnými poznámkami pokračovala v závodu jsem si řekl, že to musím vydržet. Pro ty co ještě nepochopili jsem se do toho neopřel jako ona, ale šel jsem bez mluvení za ní (ano je to tak už jsem nějak neměl sil). Kdesi po dalších cca. 10 km, které jsem absolvoval tak trochu promočen a o vodu v botách těžší mě ujela a už jsem ji do konce závodu neviděl! Někde na 57 km kdy už jsem částečně začal prosychat a dalo se do mne i teplo jsem musel začít domlouvat za silnějšího deště svému levému kolenu, které se rozhodlo vypovědět službu. Moje psychologické domluvy pomohly až o 2 km dál. Radost  z toho že koleno začalo fungovala moc dlouho nevydržela. Někde kolem 62 km mě pro jistotu vypovědělo pravé koleno a drobet začalo zlobit i kolo. Při detailnějším prozkoumání hroudy bahna, na které jsem seděl bylo obdivuhodné, že se ještě kola a převodníky vůbec točili . Budiž řekl jsem si "ještě 11 km……to snad už dotlačím". Kousek dál asi tak  na 63 km nastalo mé probuzení z komatu. Snad tomu pomohl skoro 60letý starší pán na značkovém trekovém kole Amulet se zadním nosičem a obutém na silničních pneumatikách, který mě začal předjíždět do docela prudkého kopce. Probudila se ve mě jakási neznámá síla a s myšlenkou, že takto to dál nepůjde jsem vyrazil vstříc cíli. Příroda však byla mocnější a toto tempo jsem vydržel pouhých 5 km. Kolena již sice byla v normálu, ale pro jistotu kolo už nějak nechtělo dále fungovat. Řetěz, který se již několik km obtáčel kolem hroudy bahna mé prosby prostě nechtěl vyslyšet. Pomalu a jistě se blížil konec (a to nejen trasy závodu, ale i kola a mé osoby). Náhle jsem v jaké si dálce stojíc z mírného kopce zahlédl pole a pomalu tlačící cyklisty "ha řekl jsem si….zase moje šance někoho předjet". Nevím kdo tuto trasu vymyslel, ale rozhodně ji musel vymýšlet za sucha. Vcelku slušně rozjetý jsem se vřítil do něčeho co lze popsat jako hliněnou kaši. Do teď nevím jak jsem se dostal na asfaltovou cestu za tímto úsekem trasy, neb při průjezdu jsem měl rozptyl tak na 5m do stran a bahno snad úplně všude. Mé nadšení z nadcházející asfaltové silnice a tudíž i konečně suchého povrchu pominulo asi tak po 1 km, kde mě nějací ošlehaní bikeři předjeli s ladným šlapáním. Kde se tam tak najednou vzali nechápu do teď. No stále více se blížil konec a já si říkal vydrž ještě chvilku…..ještě chvilku. Po zhlédnutí plastového ukazatel s číslem 100 km se mi ulevilo, neboť to značilo delší trať a tedy 1 km do cíle. Vyrazil jsem tedy svou maximální možnou rychlostí dopředu. Ale co to…cíl stále nikde…cesta začíná mírně stoupat?.....jakýsi hoch se mě snaží předjet? Co Vám mám napsat? S převodem "šašek", s přeskakujícím řetězem na každém 3ozubení a s polovičním pohybem kolen a zad jsem ho raději nechal předjet. Opět letmo zavzpomínal na článek “jak jsem jel krále Šumavy“ neboť i já jsem dospěl k názoru že pořadatelé vzdálenost trasy pouze odhadli. Po delší chvilce opravdu přišel konečně vysněný cíl. Po projetí cílem jsem v euforii zapomněl vrátit čip a nevzpomněl na letáček sdělující informaci (čip výměnou za pivo, guláš a triko) a s jakýmsi pudem sebezáchrany směřoval rovnou ke stánku Gambrinus, kde si zakoupil pivo, upadl bezmocně na zem stadionu a přemýšlel jestli je to všechno vůbec normální. Překvapen zrovna příchozí smskou, která oznamovala mé 427 místo a ztrátu na prvního umístěného závodníka 2,5 hodiny jsem si šel dát raději další pivo. Co Vám mám tak ještě napsat bikeři….kamarádi, s kterými pravidelně jezdím? Snad už jen to, že mě předjelo 12 děvčat průměrném věku 20 let a 20 veteránů přes 50 let. Těch 70 mladíků juniorů  mě zas až tak nežere, ale že mě dala 3 minuty 53letá paní mě přivádí k zamyšlení, že pohodové projížďky s Vámi jsou pro mé tělo zdravější a veselejší :-))

Závěr:

Po několika hodinovém sledování  dalších přijíždějících cyklistů jsem byl rozhodně rád, že jsem se mohl zúčastnit takového to závodu a hluboce se  klaním všem, kteří jeli a vůbec dokázali dojet v tak náročných podmínkách! Zcela chápu i pozdní příjezd kamarádky z práce, která průjezd brodem pojala divácky efektním stylem a zřejmě dost dlouho na trati prosychala.

PS: a pro ty co vědí…..našlápnuto letos sice mám, ale KRKOSTĚNU budu tlačit s Vámi!

Mejstřa (Kormidelník)

Zpět

Vyhledávání

© Copyright CK VODĚNKA 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode