Brenta 2010

20.11.2010 16:26

Úvodem:

Je to tak, prostě ty příhody opravdu přitahuju, nebo jak říká kámoš Brňák Petr "jdeš na to holt vždycky z druhé strany". Na Monte Rosu nás v plánovaném termínu bylo málo, a tak se tato akce dočasně zrušila. Jenže mě a Evičku hory prostě lákají, a tak jsem kouknul na net a rychle naplánoval náhradní výlet rovnou do štítů Brenty. Je to přeci ráj Dolomit a lahůdka pro vyznavače zajištěných cest :-). 

Tento článek je určen hlavně pro případné návštěvníky masivu Brenta. Ceny najdete na konci článku aby vás neodradili :-)

Vítejte v ráji, aneb Brenta trochu jinak

Vzhledem k předpovědi počasí náš výlet o den odkládáme a tím máme i více času na důkladnější přípravu. Ostatně ta se hodila a byla k nezaplacení! Stejně tak i kompletní výstroj do vysokých hor! Je 5.8.2010 a my v poledních hodinách vyrážíme na naší dobrodružnou pouť. Do místa určení Madona di Campiglio dorážíme kolem 9té večerní. Tam také nalézáme správnou lanovku, která nás má další den vyvézt nahoru pod štíty. Vzhledem k celodennímu přetrvávajícímu dešti musíme však začít improvizovat. Déšť je tak silný, že nelze bivakovat na korbě mého malého Nissánka, jak je naším zvykem a musíme tedy volit variantu hotel. Po hodině putování domu od domu zůstáváme v nejlevnějším, kde si řeknou o 80,-Eur za dva krky a snídani. Holt jme ve vyhlášeném středisku a pořád chčije a chčije. Ubytujeme se a jdeme na něco k jídlu. Když před půlnocí opouštíme restauraci, tak doufáme, že se meteorologové nespletli a zítra bude opravdu tak hezky jak tvrdí.

Je ráno 6.8.2010, čas 8:00h. Meteorologové opravdu nelhali – je krásně! Pomalu vstáváme, balíme a jdeme na snídani. Je sice krásně, ale když se autem přesunujeme k lanovce, tak vidíme, že na hoře je kapánek víc bílo. Když vyjíždíme lanovkou nahoru do sedla Passo Groste 2 462 m, tak zjišťujeme, že jak dole chcalo, tak nahoře pro jistotu dost sněžilo. No nic, je krásný den a my natěšení vyrážíme na první část Brenty, horní těžkou cestou Sentiero Alfredo Benini směrem k Rifugio Tuckett 2 272 m, kde máme rezervaci. Tak vážení, slovo "vybát" jsme na začátku napsali zcela záměrně, neboť odtud už čtěte jen vy - co jste naprosto odolní vůči výškám, vy co vám vůbec nevadí chodit po šotolinových strmých chodníčcích  bez jištění, vy co jste ochotni jít v tomto terénu i po 30cm čerstvě napadaného sněhu, opět bez jištění a maček(nedají se použít), vy co jste už úplně někde jinde a máte tak jistý krok, že jste ochotni jít i tento terén po roztátých ledových políčkách, vy co jste v těchto 3 000m výškách jako doma prostě čtěte dál :-). Vy co máte závrať či strach na 10ti metrovém jištěném žebříku zůstaňte dole u lanovky a udělejte si spodní trek, kterým se dá dostat i na 4chaty, vcelku bezpečně a bez lezecké výbavy.

Sentiero Alfredo Benini je nádherná vysoko horská cesta dlouhá 9km vedoucí po celou dobu ve vysokých štítech Brenty. Cca. 6km se pohybujete nad 2 650m. Ve většině případů nejištěná trasa s dosti cestičkami ve strmých šotolinových polích pod nimiž se nachází až 700m hluboké vertikální stěny. Pro nás s Evičkou nepochopitelně vedou lana tam kde není třeba a zas jinde kde by se hodily pro jistotu nejsou. V těžkých úsecích jsou naštěstí všude. Prostě jsme se nemohli zbavit pocitu, že když špatně šlápnete, tak už vás nezachrání ani vrtule. Něco podobného jsem zažil s Paťasem, když jsme sestupovali z Konigsjodleru a tam jsme prskali oba dva a to pod námi byla jen ostře kolmá 400m šotolinová stráň. Mačky se v našem případě nedali použít, protože sníh byl jen úseky a úseky zas kolmá skála. Nicméně měli jsme nádherné slunné počasí a Ty výhledy jsou tam úchvatné! Na cca. 5km díky čerstvému sněhu, který zakryl značení kufrujem a vydáváme se na sestup po vyšlapaných stopách vpravo dolů po ledovci. Tady se ve mně probouzí zkušený horský vůdce :-) a díky mapě zn. Kompas s GPS navigací v ruce volím jinou méně vyšlapanou stezku vlevo. Volba se ukazuje jako správná. Cesta má vést vlevo, tak aby jste věž Casttelleto Superiore 2 700 m měli po své pravici. Je možné jít i vpravo, ale to by jste přišli o sestup po strmých žebříkách, které jsme měli díky tajícímu sněhu okořeněny o vydatnou sprchu. Pod žebříky už nás čekal jen sestup po ledovci k chatě. Nandali jsme mačky a mazali dolů asi tak 50x rychleji než Ti co je neměli. Suma sumárum cesta má trvat 4h. My jsme ji na sněhu a opatrnou chůzí 2km/h, vč. kufru dali za 5h 25min. Na chatě dáváme pivka a těšíme se na večerní avizované historky dýchající atmosférou zdejších horolezeckých dobrodružství, skvělou kuchyni a svařáček. Tak aby bylo jasno! Po 6ti pivech s Evičkou zjišťuji jejich cenu a ihned měním na litránek červeného domácího viz. ceník dole. Večer se moc historek nepovídá, páč je tu změť turistů i lezců z celé Evropy a Ti tu jsou většinou poprvé. Jídlo ve stylu rozšláplé 1mm masové placičky s 5ti bramborami mě dokonce na chvilku přivede do úzkých, jestli tu hlady neumřeme! To co tu opravdu stojí za to jsou ty štíty a pohledy na ně. Ten božský večerní klid a nádherný západ slunce. Ostatně proto tu jsme.

Náš plán, že půjdeme tento přechod na pohodu a tudíž se na chaloupkách také dobře najíme a vyspíme vzal za své už večer a ráno tomu nebylo jinak. Snídaně je sice mezi 6-8h ráno(pak už vám nic nedají), ale většina nocležníků pro nás nepochopitelně vstává již před 6ranní a tím nás i automaticky vzbudí. Tak se stane, že již ráno v 8:30h  7.8.2010 vyrážíme na nejtěžší trasu Brenty a to cestu Sentiero delle Bocchette Alte směrem k Rifugio Alimonta 2 580 m. Nahoru již vystupujeme po ledovci bez maček. To je snad jeden z nejméně nebezpečných úseků na této cestě! Takže vážení – z předminulého dne napadnutý a z minulého dne tající sníh nám na těch zřejmě pro Italy bezpečných strmých cestičkách pro jistotu zcela zmrznul! Opět se tu v některých úsecích není kde jistit a cesta je podstatně složitější a strmější než byla na Beniniho. V jeden moment kdy přelézáme zcela zledovatělou skalku (skála pokrytá mm ledovým sklem, takže mačky se zase použít nedají) si začínám klást otázku, zda to vůbec půjde dnes přejít. Naštěstí je opět krásné slunné počasí a většina třech základních cest Brenty je na jihovýchod, takže někdy kolem 10té ranní už zmrzlé sklo taje! Budu se opakovat, ale opět je tu velmi mnoho nejištěných míst, které se nám zdají velmi nebezpečné. Nějak prostě nemáme v krvi ty větrem ošlehané dobrodruhy co kolem vás prostě proletí jen v trenýrkách a na ruce si měří tep. Dle našeho názoru to mají 50/50, že to přežijí. Horší je, že když zbuchnou, tak vás můžou vzít sebou.  No nic jedeme dál - začínají strmé a vertikální žebříky, některé i v převisech. Kdo nemá problém s hloubkou pod nimi, tak si je užije, a bude se kochat krajinou i štíty. Na cca. 3km v jeden moment slézáme po žebříku vedoucím pod převis k nejnebezpečnější části přechodu. Sněhový kuloár, který je asi tak 10m dlouhý ve strmé stěně. Lano tam je, tak proč nebezpečný? Tak vám lezu dolů a pode mnou Evička chystajíc se akorát na vstup do kuloáru. V tom se ozve silné burácení, otočím hlavu a přímo na střed kuloáru kde je fixační tyč pro lano letí několik 30cm kamínků. Jeden z nich ohne a z části vytrhne fixační tyč. To jste pak měli vidět jak rychle jsme skrz něj mazali. Za ním už je cesta roztátá, sluníčko svítí, výhledy nádherné. Neustále stoupáme a pak zase klesáme po skalních stěnách ve výšce kolem 3 000m dál kolem štítu Cima Brenta 3 150 m. Někde kolem tohoto štítu Evička prohlašuje, že má určitou denní hranici strachu a není dobré ji překračovat :-)). Aby jste tomu dobře rozuměli. Není problém s výškou, s lezením, s náročností, s délkou, ale s úzkými nejištěnými cestičkami s nestabilním povrchem na hraně několik set metrů hlubokých stěn. Tam totiž není místo na jedinou chybu!  Denní hranice strachu je za námi a my dál pokračujeme mezi strmými stěnami dál. V odpoledních hodinách sestupujeme po okraji ledovce na Alimontu a ubytováváme se. Tuto těžkou stezku, dlouhou 7km jsme nakonec dali za 6h 54min a to s průměrnou chůzí 1km/h. Rifugio Alimonta je asi nejlepší chatou na Brentě. Platíte tu sice plnou cenu za ubytování, protože je soukromá, ale možná právě proto se tu dosyta najíte, za drobný poplatek i osprchujete a budete tak maximálně spokojeni.

Ráno 8.8.2010 se nese ve stejném duchu, jako na chatě minulé. Chata již od brzkých ranních hodin ožívá a nedočkavci vyrážejí do hor. Holt vstáváme s nimi, dáváme si velkou snídani, kocháme se krajinou a nakonec vyrážíme až 9:20h. Tento den chceme přejít lehkou, ale vyhlídkově nejzajímavější trasu Via delle Bocchette Centrále směrem na Rifugio Pedrotti 2 491 m.  Centrále je opravdu centrální, neboť skrze ní vedou uměle vysekané chodníky s nádhernými výhledy a to zřejmě způsobuje neuvěřitelný tok lidí z obou směrů! Někteří lezci jak už to z hor známe vůbec nic neřeší a tlačí se skrze ucpané chodníčky jak jen jim to jde. Toto opět považujeme za dosti nebezpečné, protože chodníčky mající šířku asi tak 50cm a výšku 1,7m nejsou moc ideál pro provoz v obou směrech. Vždy když je trasa volná, tak s Evičkou zrychlujeme, abychom se nemuseli přelézat, oblézat, podlézat s ostatními. To nás nakonec přivede na chatu Pedrotti v 11:45h. Tam se domáhám nějakého teplého jídla a je mi vysvětleno, že obědy jsou až od 13:00h čímž mě znovu naprosto dostanou :-). Tady také děláme s Evičkou jedno závažné a důležité rozhodnutí! Měníme původní plán spaní na Rifugio Pedrotti a dokonce i rušíme další Riffugio XII. Apostoli. Rozhodnutí je jasné. Zkusíme se z chaty Pedrotti dostat oklikou skrze průsmyk Bocca d´ Ambiez 2 871 m na Rifugio e Maria Alberto Brentei 2 182 m. Trasa nám vede přes Sentiero Livio Brentari a přes jednou z nejstarších jištěných cest Sentiero Ettore Castiglioni na Brentě. V jeden moment kdy přilézáme k dalšímu ledovci, který leží hluboko pod námi, tak Eviča pronese dotaz zda náhodou nejdeme do vdáli viděné, vysoko položené skalní průrvy. Odvětím, že tam by snad normálního člověka nehnali a naše cesta půjde jistě jinudy. Slezli jsme tedy po strmých žebřících o kousek níž a co by jste řekli? :-)). Naše trasa vedla zrovna tam!  Bylo třeba tedy slézt až dolů na ledovec, nandat mačky a odvážně vystoupat k cestě Sentiero Ettore Castiglioni, která je jediným možným přístupem z této strany do průsmyku Bocca d´ Ambiez ležícího pod nejvyšším vrcholem Brenty Cima Tosa 3 173 m.  Musíme se přiznat, že tento výstup byl opravdu skvělým lezeckým zážitkem. Z průsmyku jsme už jen klesali dolů podél Cima Tosa až k chatě Brentari. Tam jsme dorazili až v podvečerních hodinách za lehkého deštíku. Suma sumárum tato trasa dlouhá 16,8km nám trvala 8h a to s průměrnou chůzí 2km/h. Na chatě jako vždy fungovalo naprosto stejně jako na jiných. Pivo drahé, jídlo mála :-). 

Den poslední 9.8.2010 aneb dětská farrata Sosáček. Tento název dostala ode mne po přečtení několika webovek, kde psali – jednoduchá, krátká a na fotkách jsem viděl děti. Její skutečný název je Sentiero Sosat. Přestože máme celý pokoj na chatě pro sebe, tak nějak jsme už narušeni předešlými dny a na Sosáčka vyrážíme v 8:30h ráno. Slunko nám opět krásně svítí a je třeba tedy uskutečnit naší poslední výpravu na Brentě. Když přicházíme k prvním lanům a žebříkům, tak se zpoza skály objeví větrem ošlehaný mužík v trenýrkách a upaluje kolem nás dolů. Chápete dobře, měl jen a pouze trenýrky, nic jiného! Dle této scénky usuzuji, že půjde opravdu o velmi jednoduchou stezku a snad ani není třeba vyndávat lezeckou výstroj. No co vám mám na závěr psát? Ještě, že jsme si ji nandaly :-). Trasa jako obvykle vede po šotolinových strmých chodníčcích, kde opět prskám nad tím kdo tohle to vymýšlí. Cestou nejsme ochuzeni o scénky s vyjukanýma náhodnýma turistama. Jeden moment si dáváme delší pauzu, když na asi tak 40metrovém vertikálním žebříku visí uplakaná paní a nemůže ani dolu ani na horu. Cestou potkáme ještě několik rodin s dětmi, kteří jsou jednoduchostí stezky též do značné míry překvapeni :-). Sosáčka nakonec prolézáme a hodnotíme za opravdu jednoduchý z celého přechodu. Na Rifugio Tuckett dáváme oběd a pak rychlostí světla upalujeme po normálním turistickém chodníku na lanovku u Rifugio Graffer. Kupujeme zpáteční jízdenku a dáváme poslední předražené pivo:-))).

Dole pod lanovkou ještě vyhazuji lístek za parkovné, protože usuzuji, že už jsme jim tu peněz nechali až dost a odjíždíme směrem k Lagu. Ano měli jsme v plánu pokračovat na Lago di Garda, kde jsme ovšem přišli na to, že riviera za plného proudu není pro nás, a tak zakončujeme náš pohodový výlet na ledovci Stubai. Tam ještě další den vylezeme naprosto špičkovým vzdušným sportovním Ečkem a valíme domů.

No a kdo dočetl až sem, tak snad mu tyto podrobné informace budou podkladem k případnému přechodu tohoto překrásného masivu.  

Lanovka z Madona di Campiglio do sedla Passo Groste (osoba 10,50 Eur cesta tam/ cesta tam i zpět osoba 15,-Eur). Ubytování na chatách s kartičkou OEAV cca. 11,- Eur. Alimonta je soukromá, takže neplatí sleva - její cena je 23,- Eur, sprcha 3,-Eur/5minut. Jídla na chatách - maso s bramborem 11,50 Eur, polévka 3,50 - 5,- Eur. Pivo 5,50 Eur. 1L vína 10,- Eur.

 

Mejstřa (Kormidelník) s Evou (Zmrzlinou)

 

Zpět

Vyhledávání

© Copyright CK VODĚNKA 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode