Albanie 2009

24.10.2009 22:03

Úvodem:

psát  Vám, že vše zase začalo jako vždy velmi nevině snad už ani nemá cenu. Nicméně začalo to loňskou nabídkou kamaráda Milana G., který mě někdy začátkem roku lákal na výlet do Podkarpatské Rus.

Zde si dovolím zopakovat již jednou napsané:                                                                                                                                                     tak trochu náhoda tomu chtěla, že jsem před pár lety poznal kamaráda Milana Gruntu, který je ještě vetší kalibr ve výběru náročnosti našich soukromých bikerských akcí než já. Snad na všechny jeho bikerské úlety mu skoro vždy přistoupím, a proto jsem se mohl s ním a dalšími úžasnými lidmi zúčastnit loňského přejezdu Ukrajina Podkarpatská Rus. Co napsat ...... snad jen, že akce to byla zdařilá, neb cestovka předčila i naše nejšílenější nápady :-)) No a tam, pod tlakem událostí, kdy se z nás nechtěně stali navigátoři, servisáci a chvílemi i náhradní vedoucí, jsme podpořeni vodkovým oparem s Milanem a Janou založili fiktivní cestovku CK VODĚNKA.

Ti, kteří se zúčastnili akce Podkarpatská Rus, mi dají za pravdu, že lepší příprava na náš letošní výlet to být ani nemohla! Hlavně pak ten nevinný přechod jedné 1500m vysoké hory, z kterého se z čista jasna v realitě stal přechod 5ti 1500m vysokých hor, se nám letos jistě moc hodil :-))

Omlouvám se, ale musím zde vzpomenout na dnes již „klasika našich přejezdů“ Dana Č.. Ten tenkrát v 11:30h pod výstupem u snad jediné orientační cedule pronesl nezapomenutelnou větu “vidím to tak na 2-3hoďky a jsme tam.“ Následně ten samý den na to pronesl v cca. 19:30h kdesi na 5té 1500stovce větu Nesmrtelnou “ sem nevěděl, že když člověk už vůbec nemůže, že ještě TOLIK vlastně MŮŽE“

 

Cesta tam a zase zpátky aneb Albánie 2009 od CK VOĎENKA

Původně jsme si s Milanem říkali, že na takhle další ulítlou akci pojede tak sotva 12lidiček. K našemu velkému překvapení se kompletní tým nakonec rozrostl na 19 statečných + náš ostřílený průvodce se ženou. Tak se tedy stalo, že 3. července 2009 večer vyjel první oficiální zájezd CK VOĎENKA vstříc novému dobrodružství. Dnes již vím, že příště už nebudu psát stálým účastníkům, co si vzít s sebou, a jak těžké má být jejich zavazadlo. Prakticky vzato jsme už od začátku porušili max. dovoz alkoholu na hlavu do dané lokality, váhu zavazadel atd. Pravdou jest, že Milanův drobný servisní kufřík, který zabral část vleku na kola, se nám nakonec v průběhu dnů opravdu dosti hodil.   

Akce se rozeběhla, bus vyrazil. Pominu-li několika hodinové putování busem a dostanu se rovnou k našemu prvnímu dnu. Už takhle v sobotu večer v Srbsku jsme přišli na to, že rozbalit stany u poutního místa v době Cyrdy a Metoděje bude kapičku oříšek. Poté co nám za drobného deštíku v hotelu nebyli ochotní sehnat přístřešek a v tamním klášterním příbytku se pohyboval jakýsi dosti divný bezdomovec, jsme nakonec stany rozbalili vedle busu před hotelem. Většina z nás staví své malé stany kde se dá, neb uprostřed zeleného plácku staví svůj zapůjčený mini stan i Milan s Janou (prý jim byl předán se slovy "stan pro dva"). Po delším studování návodu, snad všech účastníků, se jejich stan o rozměrech 5,5mx7mx2m daří postavit a někteří zvažují, že přespí u nich. :-) Pak jsme vyrazili na véču a někteří z nás rozměnili nemalé množství peněz, zřejmě po několika hodinové pitce v buse a neuvědomujíc si, že ještě stále nejsou v Albánii. No nic abstinentů bylo v týmu dostatek, tak se naštěstí peníze stihli za večer všechny utratit :-)

První den bikerský aneb v pohodě až na dno sil - se rozeběhl velmi dobře. 5ranní vstát, busem dojet k místu určenému a okolo 10ranní osedlat a vyrazit vstříc zážitkům. Teplota ucházející, den slunečný, nálada dobrá, kola seřízená a zatím funkční! První drobný konflikt na hranicích Černá Hora/Albánie, kde Peťa nedbající pokynů fotí celníky. Naštěstí  vše dobře končí a hranice projíždíme. Nevím už přesně, ale někde na cca 20 km se seznamuji s Albánským sluníčkem, kamením a stoupáním do hor. Již zde si říkám, že výlet bude OPRAVDU dosti zajímavý. Když jsme totiž s Milanem a Janou plánovali trasy, tak nám někteří znalí prostředí říkali, že bude těžko i na těch normálních Albánských cestách. Milan pořád trval na tom, že denní km a převýšení nejsou pro tak vynikající bikery jako jsme my dostatečné! :-)) Nakonec snad všichni mohou poděkovat Janě, že nám rozmluvila některé přejezdy/přechody hor apod.! Také někde na 40 km jsme s Milanem pochopili, že námi oznámená předpověď počasí účastníkům (40°C vedra s max. 1dnem deště v červenci) nám opravdu nevyjde. Tedy den začínající 30°C teploučkým sluníčkem se mění v prudký deštík. Zde pokračování dne  – Jana, Milan a další začínají čekat na sluníčko – já vyrážím dolů z hor a přemlouvám ostatní ve předu k jízdě za deště – většina souhlasí a vyráží po hrubém kamení dolů – Vilém nedbajíc propozic za mnou vyráží pouze v ponču s přilbou někde na zádech – Míra nedbajíc propozic rozestupu bikerů ve sjezdu a mokru, kdesi za mnou v zatáčce z leva předjíždí Viléma - to má za následek prý brutální pád V./Huga z hor a jeho nově rozseklou hlavu – v tento moment zrovna projíždím kolem jakého si odpadového kanálu, z kterého na mě začne z ničeho nic mluvit Dan (který se tam schoval před deštěm) – to mě tak rozhodí, že v leknutí opouštím silnici naštěstí bez pádu. Cca za hoďku se všichni scházíme v první vesnici - ošetřujeme první zraněné (nespletl jsem se bylo jich víc), dáváme pivka a za sluníčka vyrážíme dál, na průvodcem naplánované 15 km stoupání do sedla. Již dole při pohledu na stoupajícího hada někteří nechápou, proč tu vlastně jsou. Někde v polovině už ani nevědí zda jdou nebo šlapou. Vzhledem k píchání duší s Evou musíme dohánět předek, což má za následek, že úplně nahoře Eva vysílena na rovině mezi kamením padá a likviduje si pravou ruku na pár dnů dopředu. Nic hbitě ji zvedám, Milan mezi tím jako vždy fotí pád a vzhledem k blížící se bouři sprintujeme dohnat čekající skupinu pod střechou. My, co jsme to stihli tip top, dáváme první rakije, ošetřujeme Evu a čekáme na Milana a spol., kteří si bouři užívají v jakémsi pos…… chlívku. Při čekání se od místních dozvídáme, že přívalové deště zde mají již 14dní a jsou z toho všichni úplně mimo :-) Což je vidět na albánských dorostencích, kteří ve svých mercedesech projíždějí jednu kaluž za druhou a dělají tak až 4m gejzírové vlny. Tímto cirkusem nám alespoň zpestřují čekání na sluníčko. Tyto informace mě a Milanovi úplně boří naši předpověď počasí, ale vzhledem k  vynikající náladě bikerů to pomíjíme! Nevím proč a jak, ale takhle v podvečer již zlehka unaven a posilněn kořalkou se ocitám ve čtveřici borců, co chtějí dojet na biku až k místu spaní. Mám takový pocit, že mě opět Milan něčím hecnul! Ostatní sjíždějí z hor k busu a budou se jím i přemisťovat. 19:30 - Milan, já, Dan, Míra vyrážíme dle navigací vstříc osudu! Zřejmě posilněni kořalkou a krásnou hřebenovou cestou mažeme jak na závodech až do chvíle, kde se Milanem naplánovaná trasa ze satelitu mění v jakési zemědělská kamenná políčka z 15století. Tuto nástrahu nakonec překonáváme a sjíždíme z hor. Někde dole Míra potkajíc asfalt, začne udávat jakési pro nás už zcela nepochopitelné tempo. Asi všechny  denní příhody mají pak za následek naše totální vyčerpání a někde 5km před cílem v naprosté tmě již v klídku jdeme opření o své oře – záznam - 21:30h - povrch asfaltový - protivítr jako sviňa - nebe jasné - vlhkost ideální - nová cyklosvětla krásně svítí! Do místa spaní obce Xhaj k našemu překvapení docházíme (už nejedeme!) jako první! Tam začínáme domlouvat jídlo pro ostatní, co mají přijet - Dan jakožto grafik kreslí co by jako rád k jídlu – přeci jenom po prvním dni se naše jazyková znalost omezila jen na pivo a kořalku - obrázky jsou však nepochopeny a my volíme ruční domluvu – nakonec paní domu přináší jakousi zmraženou igelitku a cosi říká – chápeme, až když její muž začne bečet  a předvádět ovci – tedy objednáváme jídlo a čekáme na ostatní

Druhý den bikerský aneb životní pouť Dana Motenegra - omluvte mě ale už si nepamatuji hodiny! Někdy časně ráno vyrážíme směr Theth - národní park prý pohodová trasa! Pokračování dne  - již první úsek krátké asfaltky za krásného slunného teploučka 22°C ? nám cestu v protisměru zpestřuje splašený oslík s kárkou za sebou, který má rozptyl tak 5 m do stran  a kárka je chvílemi i 1 m vysoko – ti, co ho mají přímo před sebou, si oddechnou až ve chvíli kdy ocelový řetěz nevydrží skopičiny a oslík to migne do stráně. Utrženou kárku nechává v rigolu a sám upaluje kamsi do hor. Nějaký ten km nad se Petr K. s Pavlem K. chytají projíždějícího traktoru, což my ostatní považujeme za nesportovní, ale v rámci tak chladného ranního počasí to nakonec i chápeme – v prvním baru dáváme pivko a pokračujeme dál – v místě kde se asfalt mění v hodně hrubé kamení se náš peloton trhá na několik částí – někteří nasadí Mírovo tempo a vystřelí do hor – skupina se mnou rozumně dupe v nádherném tropickém dešti též do hor – Milanova skupina spokojeně za deště vyjídá a vypíjí spodní bar, což bude mít ještě ten den následky :-) - cestou se dozvídám, že Dan nechal v místě spaní telefon (info zde píši  zcela záměrně)  - po opět velmi jednoduchém výstupu :-) a již krásném sjezdu za sluníčka potkáváme první Mírovu skupinu sušící se v prvním baru na cestě kousek nad údolím, kde máme spát – zde přicházím na to, že mezi sebou máme zkušeného lingvistu Petra K. a není se vcelku obávat jazykových bariér :-)  - v pohodě tedy italsky objednáváme vše co ještě v baru zbylo a po požití několika piv a nemalých rakijí svižně sjíždíme dolu – já zrovna na půjčeném hardtailu. Snad jedno s druhým má za následek, že v jedné zatáčce, když předjíždím Viléma, opouštím stezku a jakýmsi zázrakem se vracím bez pádu zase zpět - dorážíme do místa spaní – otužujeme se v místní horské říčce, která je na bodu mrazu – to ocení Petr V., který ihned v říčce nachází i místo pro náš 50l soudeček červeného, co vezeme s sebou – umytí pak čekáme na další přijíždějící – v momentě příjezdu Milanovi skupiny se dozvídáme, že Dan se bez mobilu a jiného spojení rozhodl jít sám jakousi zkratkou přes hory, která mu byla v jakýsi nepozorný moment nabídnuta naším průvodcem – no nic říkáme si a jdeme popít, pojíst a nerva  chytneme až o 22h, kdy začneme sestavovat záchranný tým – 22:30 těsně před tím, než vyrážíme do hor, se vrací ze své životní poutě Dan “Montenegro“ na svém oři!! – nemožné se i tady stává skutečností a Dan opět prolomuje hranice Nesmrtelnosti!! Naše rozzlobenost a řeči o nezodpovědnosti zmizí někdy kolem 1:00h ranní kdy po nás zcela unavený Montenegro začne z jakési jeho igelitky házet sněhové koule – v ten moment totiž pochopíme, že byl ten den výš než my a my byli jen v 1760m a tam sníh opravdu nebyl!! :-))

Třetí den bikerský aneb všichni tolik mohli i když už vůbec nemohli - první bikeři zřejmě vyplašení z informace, že tento den pojedeme nejdelší a nejtěžší cestu našeho Albánského putování, vyrážejí již v 6:30h. My, co si cizí pumpičkou dofoukáváme kolo a ulomíme tím zcela neponičený ventilek u nové duše a ti co ráno nachází své duše prázdné, vyrážíme až k 8:00h. Cesta nám rychle ubývá, v jedné obci nacházíme i 200 m předvolebního asfaltu a dobře naladění pokračujeme dál přes skalky a brody. Konečně přijíždíme k místu “A“ kde cesta začíná stoupat do již avizovaného cca 20 km kopce. Zde se za krásné nízké dopolední teploty 30°C jdeme s Evou osvěžit do zdejší říčky, kde si pro jistotu už ani nesundáváme obuv neboť jak dobře tušíme, botky nám než vyjedeme nahoru krásně uschnou. Nemusím ani psát, jak pohodově se nám nahoru jelo! Záznam z vyprávění – kdesi ve předu pelotonu cca 300 m výškových pod vrcholem se Vilém po svých valí pro vodu k vodopádům, zde zřejmě zcela vyčerpán padá do kamení těsně vedle padající vody z hor do kaňonu - v ten moment přiskakuje Albánský starší dělník, vytrhává mu cyklolahev z ruky, usazuje ho do kamení na stráň a zkušeným kamzičím krokem upaluje několik desítek m výš. Zřejmě pro pitnou vodu a tím i zachraňuje Huga z hor :-) V tomto samém místě se i my poslední snažíme osvěžit - nám pro vodu nikdo neběží, zřejmě po shlédnutí Dana, který při příjezdu zahazuje bike, strhává ze sebe oblečení a v momentě překvapení Albánského dělnictva a i nás ostatních, skáče do vodopádů! :-) Ti rozumní namočí nohy, ruce, hlavu a pokračují dál - cesta však pokračuje v takovém stavu, že přemýšlím, zda lze vůbec na biku půjde projet - zdoláváme složitý úsek již za nádherných 40°C a blížíme se k vrcholu natěšení na dlouhý sjezd dolů. Cca 3 km za vrcholem naše skupina překvapivě nenachází slibovanou restauraci a tak se pouštíme dál do snad 26km sjezdu – někde za jakousi zatáčkou pohlédnuvší dolů do nádherného kaňonu raději měním s Evou svého fulla za jejího hardtaila, neb správně usuzuji, že cestou dolů nám bude všem ještě hodně těžko! Někde hluboko dole již docházejí síly. Těla a biky začínají drnčet a přestávají poslouchat své majitele. Nevím už proč a jak, ale v nějaký moment odhazuji svého oře a zcela uvařen klopýtám do říčky v kaňonu. Za nějakou tu dobu osvěžování k naší skupině doráží podobně neunavený Dan, který též odhazuje oře a přisedá k nám do bazénku :-) Teprve až po osvěžení zjišťuji, že Dan svůj bike zahodil přímo uprostřed cesty! Vzhledem k tomu, že náš koupací bazének byl vzdálen od tohoto místa tak 30m byl hodně klikař, že po dobu naší koupele nejel žádný místní mercedes! Osvěženi nasedáme a vyrážíme, Petr V. se po pár metrech pro nás ostatní překvapivě zkušeně ptá kolem jdoucího staříka “ pozdrav pán bůh osobo kde je tu nejbližší hospoda“ stařík překvapen albánsky ukazuje a odpovídá. Petr nám vysvětluje, že už jen 1 světelný km. Skutečně, za necelý km dorážíme k baru, kde již čeká část lidiček z přední linie pelotonu. Dáváme jídlo a pivka, což má opět  za následek naprosté vyprázdnění místního baru. Dozvídáme se historku z přední linie, kde Ráďa zcela odzbrojil naprosto vyčerpané spolujedoucí děvčata větou “tato cesta je jednoduchá i pro děti ze školy a není tedy na co si stěžovat“. Po občerstvení vyrážíme dál na místo, kde na nás čeká bus. Tato cesta již pokračuje bez větších zážitků a někdy v podvečer dorážíme k busu, kde jdeme opláchnout své osobnosti do místní řeky uprostřed města. Celá tato scénka přiláká mnoho albánských kukaček***,  které si koupání našich křehčích poloviček a i nás ostatních nahrávají na mobil a zřejmě bez autorizace později umístí na You Tube. Po koupeli nasedáme do busu a odjíždíme na další bivakovací místo Oafa Malit.

*** albánský chasník, jehož celodenní náplní je nic nedělání, sledování všeho co se kde pohne a hlavní náplní je požívání rakije

Čtvrtý den odpočinkový aneb cesta do města a tři průzkumníci - vylézám ze stanu, protahuji své tělo a hlavou narážím do lahve Mírou nabízené slivovičky – sluníčko svítí - teplota ideální 20°C – vlhkost v normě – tudíž přijímám nabídku této lahodné tekutiny! U snídaně nám náš najatý průvodce vysvětluje dnešní odpočinkovou trasu a v jeden nešťastný moment zmíní i variantu procházky do města. Této varianty se bohužel chytá většina snídajících spolubikerů. V tu chvíli ke mně přiskakuje vyděšený Míra se slovy “ty snad na kolo jedeš NE!“ ještě pohlédnu na Milana a pochopím, že já na rozdíl od ostatních na výběr nemám. :-) Tedy okolo 10:30h většina účastníků odchází směrem do města Fushe Ares. My ….. chtěl jsem napsat ostatní, ale ke třem se to nehodí. :-) Nasedáme na své oře a vyrážíme neznámo kam. To proto, že Milan přeci nepojede odpočinkovou trasu přímo na vysílač, ale navigace mu ukazuje nádhernou 75 km odpočinkovou objížďku! :-)) Před vyjetím ještě domlouváme s průvodcem hodinu, kdy má znervóznět, kdybychom se nevraceli a také hodinu, kdy má pro nás případně připravit záchranný tým!

Tuto kapitolu nazvu - Putování z hory na horu aneb ztráta cesty a honička s vlky!   První úsek vede po hrubé asfaltce, kde Míra nasadí své, pro nás s Milanem opět nepochopitelné, tempo! Poté co Milan prohlásí větu "si dělá prdel, já tu nejsem na závodech ale v Albánii", vyrážím dohnat Míru a brzdím jeho vášně. Někde na vrchu sedla se cesta zpět mění v klasické cesty albánské a my pomalu stoupáme výš na Milanem a mnou naplánovaný průzkumný bike okruh. Musím říci, že na navigaci jsem si zvykl, jen mě tam pořád chybí info v cizí krajině o tom kolikrát musím z hor dolů a pak zase zpět nahoru. Se zvyšujícími metry se terén zhoršuje a pro mě a Milana tím nastává výhoda před Mírou, neb máme fully a on Ne. Někde před první horou Míra testujíc co vydrží jeho plášť v příkrém terénu do strany, opouští bike i nás. Nic, sbíráme Míru i bike, poladíme mu přehazku a mažeme dál. Cestou míjíme nádherné výhledy do všech stran, neb se nám podařilo najít jakousi zapomenutou dřevorubeckou hřebenovku a hned po ní ještě lepší vrstevnici, kterou Albánský děd naposled chodil tak koncem 18století. Chvílemi je i pro nás zkušené průkopníky nových cest dosti zarostlá, jsou i úseky, kde žádná není a je nutné svah přeručkovat s bikem na rameni! Někdy po obědě přijíždíme do malebného sedla, kde se chceme domluvit jak dál na v dálce zahlédnutou horu s vysílačema. Bohužel v ten moment přibíhají vlčáci ovčáci a přítulností vůbec neoplývají !! Zpomenuvší si na jakýsi popis nějaké cestovky kde se psalo “ vidíte-li více ovčáckých psů, zvedněte svoje kolo a točte s ním kolem sebe – je však potřeba vydržet až do chvíle než přijde bača od psů“ velmi rychle usoudíme, že do příchodu bači nemusíme taky vydržet a všichni tři v ten moment začínáme lámat na svých ořích osobní časové rekordy! Míra dokonce sprintující v jakési vyjeté koleji od náklaďáku plné vody, z které od něho stříká gejzír tak metr vysoko, pokořuje hranici lidských možností jízdy na vodě. Vlčákům ovčákům nakonec dojde dech a my zdárně ujíždíme, ale zpocení a mokří jsme naprosto všude. Neb nás parchanti chlupatí nenechali vybrat cestu, tak volíme nouzovou zkratku o to delší a horší. I Downhill man by nám ji záviděl. Naše strastiplné putovní pokračuje nahoru a dolu s občasnou zastávkou na jahody a maliny, kterých jsou tu mraky. Až kdesi pod horou s vysílačema vybírám krásnou vrstevnici, která nás asi tak 1km vzdušnou čarou od vysílače překvapí svým z ničeho nic slepým zakončením. Vědomi si času 18:00h v tento moment volíme cestu vzhůru na kopec o cca. 350m výš. po kamenném poli. Tudy snad nikdy nešel ani vlk s medvědem! Vybíhám jako první, nicméně již po 40 m výš. s bikem na rameni, mě zcela dojdou síly. Záznam - taháme biky jak se dá - vtipem jen sršíme – Milan v jeden moment padá na záda a dělá si o zdejší kamení dvě ďoury do páteře – nějak se zvedá a pokračuje – postupně mezi sebou ztrácíme kontakt a domlouváme se halekáním - po snad hodině se konečně vyškrabeme  na vrch, kde se všichni srazíme na nějaké věkem zapomenuté stezce – ošetřuji Milanovi zranění a jsem rád, že je z gumy :-)) Na vrchu pak hodnotíme výstup a pokračujeme dál nahoru k vysílači, neb dle Míry a Milana je potřeba splnit dnešní cíl! V hlavě mi prolítne myšlenka, kolik lidí už takhle při plnění cílu umřelo, ale jsem v menšině, tak neodporuji a držím basu. Někdy v 19:30h vyjíždíme na vysílač, děláme vrcholové foto a mažeme dolů jak to jen jde. A vono to v těch albánských několika kilometrových sjezdech jde pomalu. Při příjezdu dolů do Fushe Ares chladíme zakalené brzdy, dáváme pivka a Milan pro jistotu lepí ještě duši. Původně jsem si při pohledu na Milana ve sjezdu myslel, že při 60km/h po kamenné stezce dokáže dělat ještě skopičiny, ale byl to prázdný plášť :-)

Po relaxaci projíždíme město Mírovou světelnou rychlostí a doslova letíme do bivaku. Za městem potkáváme část dnešní chodecké skupiny, která jeví značné známky alkoholické a travkové únavy. Martin M. nám dokonce v jeden moment málem vběhne pod kola, zřejmě z radosti že nás vidí. :-) Záznam z doslechu – někdy v průběhu procházky, když si Vilém vykračuje městem – z ničeho nic přiskakuje tamější policejní příslušník a Hugovi z hor nabízí cigaretku, kterou mu i zapálí – mezi tím Martin fotící nějaký další mercedes poznává i jeho majitele, po zdvořilé pochvale, jak má krásné auto, dostává do ruky klíčky a je vyslán na zkušební jízdu - několik hodin později opět Vilém vykračuje městem a  shání odvoz pro svou krásnou ženu a zrovna zakoupený velký meloun - ochotně jim staví albánský chlapík a nabírá je do svého mercedesu - cestou Viléma doráží svoji nabídkou cigaretek z kapičku jiného listíčka a jízdou zcela zdarma – to má za následek vystoupení Viléma z vozu na kraji města a s plnou krabičkou hlaviček  jde s dalšími jdoucími tyto nevšední zážitky řádně oslavit patřičným množstvím rakijí! To tu píšu hlavně proto, aby neznalý pochopil, proč nám Martin večer vbíhal pod kola a za břicho se u toho popadal. No nic, den končíme lahodnou večeří a zdatně zapíjíme vyvedený den a vlastně i to, že jsme stále zatím všichni zdraví a živý !! Jsou i tací co si zakončení večírku nepamatují, ale to vlastně patří k tradici našich společných cest.

Pátý den bikerský aneb měděné doly se slunkem v zádech - k brzkému ránu vstáváme, balíme, snídáme a rozebíráme plán cesty, kterou pojede i náš průvodce poprvé. Upozorňujeme všechny aby se čekalo a nikdo neujížděl. MARNĚ! Po této krátké poradě vyrážíme na další úžasnou cestu. Slunko svítí, nálada vynikající, účastníci odpočinutí. Začínáme po jednom z mála albánských asfaltů a po chvilce přejíždíme na zdejší námi oblíbené kamení. Již v první části opět neposlušný Míra nasazuje svoje tempo a někteří se ho ne a ne pustit! To má za následek, že v místě kde je potřeba odbočit doprava, Míra s některými odbočuje vlevo a mizí kamsi nahoru do hor – když přijíždím k místu X, ukazuji ostatním cestu a vydávám se dohnat Míru a spol - nacházím je bohužel až po několika km a nastoupám tím i 250 m výš. v dnešní etapě navíc! -  sjíždíme zpět dolů a potkáváme Milana s jeho zadní skupinou – tam vysvětluji základní motouz zápletky a pro jistotu upaluji dohnat první skupinu – tu doháním v prvním sedle a dál pokračuji v pozici navigátora. V jakési zatáčce cestou ze sedla si zkracuji cestu po jejím vnitřním okraji – v momentě přicházím na to, že tuto část albánské vozovky lehký deštík spláchnul dolů do údolí – no nic - nestíhám udělat kličku, vodní rigol zkušeně přeskakuji a končím na protější kamenné skalce stejně tak bravurně jako Pavel, který jede hned za mnou a kličku už také nestihne :-)  - v dolní partii se nám pro změnu do albánského kamení zakotvuje Dita a ostatní ten den již volí pomalejší tempo. Cesta se přes další sedlo dostává do nádherného údolí plného starých měděných dolů – sjíždíme – žasneme – vlézáme do temných děr jak neználci – fotíme a tak. V rozpacích pak ztrácím při dalším svém skoku foťák, který naštěstí další za mnou nalézají nepoškozen na hraně cesty do rokle. Všichni zde volí opatrné rychlostní tempo, neb cesta je zrádná a svah do kaňonu pod námi dosti prudký. Kdesi na konci tohoto kaňonu se těšíme na zaparkovaný bus a chlazené pivečko. K našemu překvapení se však cesta po rozemletém albánském asfaltu zvedá neznámo kam a my tak za úžasného pocitového 50°C tepla nepochopitelně stoupáme nekonečných 350 m výš.! Někde za mnou Vilém začne už nevím s kým rozebírat téma, co je to vlastně ještě normální cyklistika a se slovy “co nedojedu, nebo nedojdu tak prostě kurva doplazím“ pokračuje ve své nejlepší životní formě nahoru. Přijíždím k busu, zahazuji bike, řítím se ihned pro chlazené pivo a natažen na zemi pak přemýšlím, kdo vlastně vymyslel bus na kopci. Když to tak teď píšu napadá mě, že kdyby tam nestál, není co psát a většina z nás nebude mít tak intenzivní zážitek! Tedy příště bude zase stát na kopci :-))  U busu dáváme pivka, někteří i slivovičku, dojídáme zásoby a čekáme na ostatní. Zde se také činí další závažné rozhodnutí, zda jet po asfaltu prý vrcholovou cestou mírně z kopce do místa dalšího bivaku města Rreshen, nebo naložit biky a jet busem. Někteří borci ani nečekají na rozhodnutí a přidávají se k Mírovi, že jim jen tak tak předám svoji navigaci, aby se nám cestou neztratili. Pak už nevím proč a jak se přidávám k další skupině jedoucí hned po nich, v níž se nachází i Hugo z hor. Info o lehké asfaltové cestě nelhalo a tudíž se nám splňuje sen a  neustále stoupáme na vršek hřebenů před námi. Tam někde v jedné zatáčce Vilém ohlásí pauzu a my ostatní solidárně slézáme ze svých ořů – to vše v moment, kdy nás míjí náš bus s ostatními sedícími v něm. Tuto scénku si pak Hugo z hor dlouho vyčítá, neb tato potupná podívaná byla zhlédnuta jen o vteřiny díky němu. Slibuje, že příště už nikdá slézat nebude! :-)) No nic, nasedáme, vyjíždíme nahoru na naprosto úžasnou večerní projížďku po hřebenové asfaltové cestě. Běžný Evropský stavitel/projektant staví cesty v údolích, razí tunely, táhne své cesty v hadech na vrcholy k vyhlídkovým chatám. Albánský stavitel/projektant vymlaskne asfaltovou stezku nikam rovnou po štítech hor a vůbec neřeší, co mu stojí či nestojí v cestě. Zážitek pro všechny naprosto úžasný!! Z této cesty sjíždíme dolů do města, na jehož konci potkáváme první Mírovu skupinu vesele sedící v baru. Záznam - na poslední chvíli prudce brzdíme a přisedáme ke stolům - tím se spouští další rakijová bouře až do doby, kdy někdo zodpovědný prohlásí, že je potřeba dopít náš 50l soudek a další zásoby - nasedáme na své oře - nevím jak ostatní, ale já již v dosti podroušeném stavu a za nádherné tmy vyrážíme najít bivak - bivak nacházíme – stavíme stany – zvládáme dát spršku z hadice pod klecí s pravým živým Albánským orlem a jdeme dopíjet co se dá!

Šestý den bikerský aneb konečně odpočinková - tentokráte vstáváme až kolem 9:00h ranní, v klídku snídáme, děláme nezbytnou poradu o trase, balíme stany a vyrážíme na další albánskou pouť. Tentokráte se přidávám k první Mírově skupině a jeho světelnou rychlostí upalujeme na první kamennou stezku. Těsně před ní ještě pro jistotu dáváme pivka, aby se naše těla řádně zrehabilitovala. Tam nás dohání druhá skupina, v jejímž čele dupe Vilém a již z dálky slyšíme jeho tázací věty "proč jsem se zrovna já musel dát na cyklistiku". Přijíždí, zahazuje svoje kolo na moje a jde se k nám rehabilitovat. Naše skupina dopíjí a vyráží dál ve složení Míra, já, Tomáš, Míla, Petr K.. Záznam – cestou necestou letíme jak o závod – slunko svítí, teplota dobrá, vlhkost na minimu - občas na křižovatkách necháváme značení kudy kam pro ostatní – ti odvážní z nás přejíždějí první most z doby zřejmě před Kristem, který si maximálně užíváme – vyjíždíme na jakýsi kopec, z něhož už počasí nevypadá tak ideálně – přijíždíme do dalšího baru, kde pro jistotu dáváme více piv, fotíme kukačky a odpočíváme – poté co veselí opouštíme bar, nás na začátku cesty zasahuje bouřka a přívalový déšť – zastavuji pod stromem a zvažuji co dál – Míra nedbajíc pokynů sjíždí k prvnímu albánskému domku pod přístřešek, což hned od začátku považuji za velmi nebezpečné – nicméně další ze skupiny se k Mírovi přidávají a tím začíná seznamka s rodinou. První přinesená láhev a následné vyčerpávání zásob domácí rakije – v momentě kdy místní děd jde pro další láhev, velím k ústupu a  odjezdu do deště – teď už nám vlastně ani déšť nevadí a vesele pokračujeme v kapkách deště až na domluvené místo, kde má čekat bus. Když přijíždíme do města Burrel, přicházíme opět na to, že bus nás čeká nepochopitelně až o 250m výš. na nejvyšším místě města. Tam díky Mírovi naše skupina doráží  dokonce dříve než bus, neb už od spodu stoupání přes moje poznámky Míra ztrojnásobil naše tempo. Jsme přímo v srdci města, zpocení, mokří, zabahnění a co hůř, nevidíme nikde příhodný bar se sprchou. Děláme tedy základní rozhodnutí za všechny a dojíždějící bus začínáme navigovat dolů pod město k jakémusi baru s hadicí vody. Čekáme na další spolubikery, koupeme se pod hadicí a jak jinak vyjídáme a vypíjíme zdejší bar. Balíme věci, nandaváme biky, usedáme do sedadel a odjíždíme směr Dubrovník.  

Sedmý den konečný – Dubrovník aneb bikeři u moře - do kempu v Dubrovníku přijíždíme kolem 24:00h noční. Kolektiv je vcelku hodně veselý, odpočatý a plný sil, prostě takový jaký musí být, aby přežil putování s CK VODĚNKA. Ihned po dojezdu otvíráme nedopitý soudeček vína a usedáme na místní zem k prvnímu hodnocení našich předešlých dnů. Jen nezničitelná Peťa plná sil v zápalu rána odchází směr Dubrovník na romantickou procházku, kterou ji někteří z nás, vědomi si počtu km do centra, rozmlouvají. Rozmluva nepomáhá a naopak Peťa získává další členy své výpravy a to Ráďu a Irču. Nic, dáváme alespoň Ráďovi  záchranou 2l petku s vínem a přejeme hodně zážitků. My ostatní se zatím snažíme marně dopíjet soudeček a někteří začínají stavět stany před nadcházející deštivou bouří. Hugo z hor pro jistotu při rozbíjení svého zcela nového stanu Husky, likviduje jeho nezničitelné tyčky a volí tak jako správný horský muž spaní pod širým nebem. K jeho nápadu se dokonce přidávají další odvážlivci. V tuto noční hodinu se rozpoutá i vaření polévek, což nejvíce ocení Eva, která si při první ochutnávce vylévá výtečnou nudlovou přímo do klína. Nic, jdu ji uhasit do sprcháče a vracíme se zpět k dalším kalíškům vína a zajímavým rozhovorům! Někdy tak mezi 4-5ranní přicházejí zpět naši tři turisti z Dubrovníku a sdělují nám své zážitky i pocity z tak krátké ranní romantické cesty. Koncem tohoto načatého dne jim pak budeme závidět, že centrum Dubrovníku viděli bez lidí! Procitáme tak kolem 9:00h – někteří ve svých stanech – jiní pod vlekem na biky a někteří jako náš Montengro vylézají ze svého spacáku pod širákem, aniž by zaznamenali noční deštivou bouři :-) Snídáme a rozebíráme co s načatým dnem. Nastává dilema, zda se jít koupat nebo jít do města. Vzhledem k požitému množství tekutin z busu a soudečku většiny účastníků volíme obě varianty v pořadí moře a pak Dubrovník! Někteří v ten moment pochopí, že soudeček ještě nejni dopit a skupina má málo pet lahví na cestu. Za pomoci všech se nakonec tato stresová situace vyřeší a najde se dostatek petek, aby skupina mohla vyrazit k moři a celodenní výlet tak přežít. Tam přicházíme na to, že voda ani počasí nejsou ideální k relaxačnímu koupání. Nicméně se nikdo nenechá odradit a začínáme vbíhat do moře, to uvítají kolemjdoucí nudící se turisté, neboť takový zážitek přeci musí mít na fotkách! Po relaxační koupeli se před polednem začínáme přesouvat do města. Už na zastávkách pohybujíc se s vysokou odchylkou stability od osy našich těl, držící v ruce hrníčky a pet lahve budíme nechtěnou pozornost jiných turistů a místních! Do městského busu nás nakonec pouští a do centra dojíždíme, sice někteří od červeného, ale v ten moment to nikomu nevadí. Centrum je pro nás bikery v posledních dnech zvyklé na samotu hor dosti přelidněno a tak hledáme vhodnou restauraci v ústraní. To velmi ocení Dita, jakožto uznávaný hledač toalet. Po delším hledání vhodné restaurace, se v nečekaný moment rozhodne, jít uskutečnit své potřeby a to vcelku na rušné cestě plné turistů. Všichni ji oceníme sloganem, když musíš, tak musíš. Nakonec po strastiplné cestě nacházíme restauraci a usedáme ke stolům. To již máme všechny cestovní tekutiny vypity. Po jídle a podivné nové obsluze, kdy je část účastníků velmi nespokojena, se rozhodne ujmout placení Pavel – hlavní to platič pokladník. Ostatní se mezi tím začnou přesouvat zpět z města k busu. Snad někdy mezi 5-6 odpolední opouštíme Dubrovník a uháníme s naším busem zpět do rodné vlasti. Cestou v buse se jak jinak dopíjí vše co zbylo, zpívá, tančí a někteří i blinkají. Když někdy v ranních nočních hodinách usne poslední účastník, tak řidiči začnou být smutní! Neb jak se pak k ránu dozvídáme – zpěv a tanec v buse jim nedovolil usnout a mohli se tedy plně soustředit na jízdu, dokonce i odhazování blinkacích pytlíků berou jako dobré protažení ztuhlých těl. Za tento názor jim na konci cesty dáváme i maximální ohodnocení! Konec putování končíme v Brně, kde na parkovišti přicházíme na to, že se nám cestou utrhl základní šroub od oje u vleku s biky. Seženeme šroub, vyndáme bagáž, sundáme biky, poděkujeme řidičům, našemu průvodci se ženou a jdeme se naobědvat do místní skvělé restaurace.   

Suma sumárum za 6 dní najeto 381 km, nastoupáno 8,1 km výškových naklesáno 8,9 km výškových a to všechno z 90% po kamenných cestách a při průměrné teplotě o 30°C – 40°C – vlhkost jsem neměřil, ale letos byla určitě vysoká! Že je to málo? Možná? Rozhodně Ti co byli a na vlastní kůži okusili, na to pohled mají zcela jiný!!

Sestava teamu CK VODĚNKA: Dan Č., Radek H., Míra B., Petr V., Dita Š., Tomáš P., Míla Š., Peťa P., Víťa K., Jarmila K., Petr S., Martin M., Irena M., Pavel K., Petr K., Jana P., Eva Z., Milan G., Petr M.

VŠICHNI si zaslouží moje ohromné poděkování, že dokázali překonat a přežít vše, co nás potkalo a společnými silami tak z nemožného udělali skutečnost a to v NAPROSTO POHODOVÉ NÁLADĚ !!!

Málo se takových najde a  toho si velmi vážím !

Jo a nebojte, už teď s Milanem vymýšlíme další úchylárnu a budeme se maximálně snažit, aby si ji všichni zas dostatečně v pohodě užili. Prostě tak, jak si to musel nahoře na zasněžených štítech užít Dan Montenegro, který si tam jak ho znám, dal i svoji cigaretku a kochal se nezapomenutelným panoramatem :-)))

Mejstřa (Kormidelník)

 

Zpět

Vyhledávání

© Copyright CK VODĚNKA 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode